Mezi olivovými háji a vinicemi Apulie občas vykoukne zvláštní kuželovitá stříška. Záhada? Ale kdepak. To je trullo.
Trulli jsou malé domečky, povětšinou sloužící zemědělcům k uložení, uskladnění, ustájení, krátkému pobytí... ...městský trulík to je jiná kapitola.
Hlavním městem trullíků je Alberobello, městečko, které nabízí hned dvě čtvrti ze samých domků s homolí střechou. Je jich tu hodně přes tisícovku. V některých průvodcích se můžete dočíst, že v Rione Monti jsou v domečkách prodejny suvenýrů, galerie, kavárny a restaurace, ale v Rione Aia Piccolo se stále bydlí.
V Rione Aia Piccolo byl ráno klid. Jen u jednoho z domečků číhala babička, která nás lákala dovnitř, ať se jdeme podívat na její obýváček a kuchyňku a záchůdek a kanapátko…
...protože jenom tady můžeme vidět pravé autentické trullo, ne jako tam naproti, kde to je zlá komerční věc...
...jela krásně italsky a její dědeček sedící na židličce před trullíkem občas některá její tvrzení korigoval německy a úspornými gesty a pomrkáváním dával lehoulince najevo, že ta jeho paní trošku přehání. Ale jeho mimika byla opravdu něžná až láskyplná.
My jsme ovšem všemu uvěřili, i tomu, čemu jsme nerozuměli, ocenili všechny její společné fotografie s celebritami, jejichž kukuče nám opravdu nic neříkaly a prolezli všechny koutečky toho pidipříbytku.
Paní byla úžasná, nepřestávala mluvit ani na vteřinu a všechny výkřiky doprovázela divokými gesty a během všech jejích "bello, bellissimo, autentico" jsme se od pána dozvěděli, že jenom cvok by v tom bydlel, že mají krásnej moderní barák za rohem, kde bydlej s mladejma, v trullo je vlhko, zima, nepohodlno a ten záchod nemá odpad.
V Rio Monti můžem' "zkoumat tajuplné symboly, které mohou mimo jiné znamenati cokoli."*
A navíc je tam domalovali docela nedávno.
*K. Plíhal: Milej pane Dänikene
Na kopečku u kostela svatého Antonína je velký park se vzrostlými stromy, v jejichž stínu a příjemném vánku jsme posvačili a jen tak se povalovali. Kostel a la trullo inspirovaný apulijskou architekturou a románským slohem slouží veřejnosti od června 1927 a byl postaven za 14 měsíců.
Pak jsme ještě ze střešní terasy jednoho z trullíků omrkli, jak že tedy u všech všudy ty rozebíratelné střechy bez malty skládali (provizorní stavby byly osvobozeny od daně, než přijel výběrčí, byla střecha fuč, takže to najednou vůbec žádná stavba nebyla - to se taky můžete leckde dočíst, ale dělali byste to?).
Takhle:
Bylo načase popojet krajinou špičatých kamenných stříšek o kousek dál do městečka Locorotondo. Takové místo dokulata.
Už při pohledu z dálky je jasné, že si svoje jméno Locorotondo zasloužilo, i když pradávno se městečko jmenovalo Casale San Giorgio, Osada svatého Jiří.
Zatím v každém městě jsme se tak nějak pomotávali a bloudili a fotili a bylo to skvělé, takže jsem to nechtěla měnit ani tady, zvlášť, když je městečko miniaturní a jednoznačně dokulata. Včetně spletitých uliček.
Locorotondo je můj největší bloudivý zážitek. To místo umí teleportovat a překreslovat mapy. Když nás poprvé vyplivlo jinde, než jsem čekala, nijak jsem se nepodivovala...
...chtěla jsem jen vidět jeden kostelík a bylo mi celkem fuk, jak dlouho a kudy se k němu budeme motat, součástí trasy prostě byla prohlídka městečka. Našla jsem si na mapě, kde jsme a zanořili jsme se zpět.
Situace se opakovala ještě několikrát, bylo to neskutečně zábavné, ale zároveň dost neuvěřitelné, protože bloudit na tak miniaturním prostoru...
...omámení vůní jasmínu a zmatení dokolachozením i marnými pokusy projít skrz město napříč, jsme si už jen tipovali, kolikrát jsme na kterém místě byli. Někdy to bylo jednoduché, některá místa jsme ale nepoznávali, aby se ukázalo, že jsme tam byli před deseti minutami, nebo že je to deset kroků od místa našeho oběda. Uličky jsou tak úzké, že orientační body jsou neviditelné. Fotit jde jenom na výšku.
La Chiesa della Madonna della Greca. Nejstarší kostelík ve městě původně ze sedmého osmého století přestavěný v patnáctém. Je na samé hranici starého města, auto máme hned za rohem a plánovaný okruh městem jsme splnili na 450% Můj nejlepší výlet.
