Kréta 2006

Požár v Plakiasu

Naše dovolená na Krétě měla začít 5.7., ale díky posunu odletu z 12:45 na něco málo

po 21.hodině jsme dorazili do apartmánu nad Plakiasem ve 3 ráno 6.7. Vybalili jsme jen zubáčky a pyžama a usnuli. Vzbudila jsem se nedočkavostí, natěšená, kde to vlastně jsme, (v noci tma, co když nás zavlekli někam, kam jsme vůbec nechtěli), vyběhla na terasu
a spokojeně na ní posnídala, protože tak to mělo být....přes koruny vzrostlých oliv pohled

na šumící záliv. Jen jsem si nebyla úplně jistá, co řekne zbytek výpravy (manžel, dcera (17), syn (10)) na ten "větřík", který cloumal i kovovým stolkem. Zatím ovšem spali, a tak jsem všechno,
ale úplně všechno (nic netuše) vybalila. Vzala jsem si další hrnek čaje na terasu a znejistěla.

Ve vzduchu byl cítit kouř a spálená tráva. Vyklonila jsem se přes zábradlí, ale všude kolem olivy, nad nimi občas chomáček dýmu. Rozhlédla jsem se kolem, naplánovala trasu průzkumu

a vyběhla nad apartmán. Cesta strmě stoupala a zdála se nekonečná, ale hlavně nebylo pro olivy nic vidět, tak jsem to brzy vzdala a vrátila se. Kouř už byl cítit  i uvnitř. To zpola vzbudilo mého muže, který se převrátil z boku na bok a zamumlal: "Ty něco pečeš?" 

"Ne, venku hoří," odpověděla jsem klidně, ve snaze neprobouzet předčasnou paniku. Muž vyběhl v "negližé" ven, což probudilo dceru, která nasála vzduch do svých astmatických plic a pravila: "Odjíždíme!" Já na to, že jsem před chvílí vybalila, ať je v klidu a nepanikaří, vždyť se zatím nic tak strašného neděje. Naše debata vzbudila syna, nevzrušeně si otevřel knihu Děsivé dějiny

a pokračoval v četbě tam, kde v letadle skončil. Nakrájela jsem dětem bábovku, nalila čaj a vyšla ven. Spolu se sousedkou jsem nabídla majitelce našeho apartmánu pomoc. Postupně jsme natahaly všechny hadice na zalévání a pustily vodu. Efekt téměř nulový, protože tlak vody byl minimální. Tak jsme vzaly jediné tři kbelíky a společně s mou dcerou jsme začaly prolévat zahradu. Já jsem jich asi osm vylila na velkou hromadu suchého chroští, ale neměla jsem pocit, že by to mohlo něčemu pomoct. Dým se stával nesnesitelným. Pokaždé, když jsme plnily kbelík ve sprše, jsme si současně vyplachovaly oči a oplachovaly se od popela. Manžel se vrátil

z průzkumu. Údolí za námi je plné dýmu, ale rozsah ohně si můžou všichni jen domýšlet, vidět není nic. Ptal se domorodců na hasiče, ale krčili prý rameny a říkali jen: „Only people“. Tak to nás uklidnilo. Dcera mě upozornila, že stále nemáme sbaleno, a tak jsem podlehla a nejmenší kufr pojala jako evakuační zavazadlo. Pak jsme se vrátily k prolévání zahrady. Naše paní domácí náhle sedla do auta a odjela (???). Stále zaléváme. Dým už se dá krájet, dýchat je stále obtížnější. Kašleme, sípeme, brečíme, ale zaléváme. Syn si stěžuje, že se vevnitř nedá číst,

ale rychle zase zalézá. Majitelka se vrací pěšky (aha) a rozmisťuje hasicí přístroje. Manžel kamsi mizí, ale v tom čmoudu to není nic neobvyklého, třeba stojí vedle, pro slzy nevidím. Tak ne. Byl zase na průzkumu. Prý: “Pojď se na něco podívat. Náš apartmán má místo střechy terasu……“ Tak jsem tam vylezla…Skoro nic nevidím, brečím, všude plno kouře… Najednou se otočil vítr

a asi 100 metrů přede mnou šlehají plameny velké jako dům! A kousek vedle taky! A zase vítr

a najednou si obrovský plamen jen tak lehce přeskočí po větru blíž k nám. Propadám hysterii, běžím do pokoje, hážu nejdůležitější věci do kufru, rozdávám zmatené pokyny a batohy na záda. Vyrážíme ven do hustého smradu a popela, kde naše paní domácí křičí: “Go out, go out“. Chceme běžet s kopce dolů do Plakiasu,  ale najednou to za námi udělá PUFF a nevidíme si ani na špičky bot, zaplaví nás žár a nemůžeme se nadechnout. (My tady uhoříme???) Strčím do dětí a letíme dolů jako šílenci. V mžiku jsme na silničce a za chvíli pádíme směrem k moři.

Z parkoviště na náměstí se díváme zpátky, ale není vidět nic než kouř, občas vyšlehne plamen. Hoří celý den. Náš první den na Krétě. Nevěřím, že bychom se měli kam vrátit, nevěřím, že jsem na dovolené, nevím, kde co máme, co jsme tam nechali, co máme s sebou, nemáme hlad, jen pijeme, nevím, jestli mě ramena pálí od ohně, od sluníčka nebo od toho, že jsem na nich měla dva batohy. Čas je relativní. Přijíždějí hasiči z Rethimna. Během dne se naši chlapi opakovaně zkouší vrátit směrem k apartmánu. V pozdním odpoledni mě překvapí. Přinesou mi zapomenutý slamák. Nevěřím vlastním očím ani uším. Sice je všude spáleniště, ale máme se kam vrátit. Neteče voda, nejde elektřina, ale dům stojí. Asi v sedm večer se zdá, že se oheň natolik umoudřil, či se ho podařilo zkrotit, že bychom se mohli vrátit. Je to strašná cesta. Všude doutnající pahýly stromů, na hospodářství pod naším apartmánem spousta uhynulé drůbeže, kozlík je zbědovaný a popálený a majitel strašně smutný. V našich pokojích spousta popela

a všudypřítomný puch spáleniště. Jdeme na terasu. Jsem jediná z rodiny, kdo ráno viděl ten krásný pohled. Všichni teď koukáme na záliv přes černé pahýly oliv, některé byly stoleté.

Již podruhé ten den vybaluji. Začíná nám dovolená.