Pohlednice z Apulie - Ostuni a Polignano a Mare - 26. 5.

Ostuni. Bílé město – La Citta Bianca. Na osm kilometrů vzdálené moře se Ostuni dívá ze tří pahorků a výšky plus mínus 200 metrů. Žije se tu odjakživa a město tu bylo založeno už v 7.stol.př.n.l.  Městské opevnění pochází z 16.století – aby sem ti Turci nemohli. 

Na nejvyšším místě trůní Konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie, původně románský kostel postavený Fridrichem II. Švábským. Po zemětřesení v  roce 1456 ji přestavěli v gotickém stylu. Má velké rozetové okno (to jsme viděli a vy teď taky) a v archivu asi 200 pergamenů z 12.století (ty jsme neviděli).

Do města jsme pronikli tak trochu zadním vchodem (Porta San Demetrio) a hned jsme byli svědky dopravní zácpy. Do staré části je vjezd zakázán, to dá rozum, ale město není skanzen, bydlí se tu, pracuje... ...místní sem prostě jezdí. Za chvilku budeme o dvě uličky výš svědky bravurního prokličkování šikanou, ve které, když jsem rozpažila, tak jsem se obou domů dotkla.

Chodili jsme ráno dlouho sami liduprázdnými uličkami. Občas jsme potkali někoho s nákupem, viděli paní zalévat kytky nebo pucovat dvoreček. V Ostuni zátiší nehledáte. Tady na vás útočí ze všech stran. Fotíte, protože těch vjemů je tolik, to se nedá zapamatovat...

...jenže motivů je tady moc i na fotky. Takže si řeknete, že už fotit nebudete...

...ale stejně to nevydržíte...

...třeba tady: jen jsem si tak očuchávala podloubí a najednou vyleze tenhle týpek a zametá a zametá... Přece ho nebudu fotit. Jenže on se pak zarazil, jak hřebík a neekooneečně dlouho zíral na ty dva mopy. Budu dneska vytírat fialovym nebo oranžovym? Hádejte, jak to dopadlo... ……………………… Z těch dveří vpravo vytáhnul motorku, nasadil si helmu...  ...a další dlouhé minuty v té helmě třískal na zemi do nějakého plechu či čeho. No a pak odjel kdovíkam a kdovíproč. Konec pohádky.

Tak to je ona. Concattedrale di Santa Maria Assunta. Už není kam couvnout, jsem pod Scoppovým obloukem.  Po stranách biskupský palác a seminář. 

A naopak. Arco Scoppa od konkatedrály. Za tou trojkolkou, co vozí turisty, kteří neradi po svých do kopce, jsme se složili pod slunečník na kafe. A na zmrzlinu. Jogurtovou s vlašáky v medu. 

Motali jsme se úzkými uličkami, fotili, kochali se a v malé občerstvovně La Pastasciutta pod schody jsme si dali konečně orecchiette. Pro Apulii typické těstoviny - ouška. Doporučujeme. Orecchiette i občerstvovnu.
Světe, div se, pak jsme se jeli domů vykoupat - na naší malou pláž. Voda má 19°C a není to na nějaké marné pohupování ve vlnách. Prohřáli jsme se na sluníčku a ještě zbyl čas a světlo na malý výlet do Polignana. To je zdejší mus. 

Polignano a Mare je hvězda každého plakátu a katalogu.

 Město vystavěné přímo na skále vyrůstající z moře. Nejstarší domy jsou ze 17. století. Kromě toho se tu ještě narodil zpěvák Domenico Modugno. U jeho sochy se všichni fotí a ještě si k tomu zpívají "Nel blu dipinto di blu " (Volare). Je to tady na hranici kýče.
Všimněte si, že i ti hoši na loďce jsou barevně vyladění.

Každý se chce vykoupat na zdejší pláži. Teď už je ve stínu (a mimo sezónu), tak je docela klid, ale "hlava na hlavě" je nedostačující výraz pro nával, který přijde.

  Mně se tu navzdory tomu všemu návalu, náporu a kašíru fotilo dobře...

...z velké části to bylo zásluhou dvou muzikantů, kteří hráli samé báječné kousky...

Ještě pořád jsem neodhalila, jak to tady mají s tím časem...