Cesta do Svaté země - 11. 5.

Den zázraků 

 

Dneska jsem na vás zase zuřivě myslela, protože naše první ranní zastávka byla na Bejt Šean.

 

Do dovadla se vešlo plus mínus pět tisíc diváků

Nádherné archeologické naleziště s velkou agorou, divadlem, lázněmi, prostě naše oblíbené šutříky. 

 

Zdatní jedinci, navzdory časovému presu (Karel nás fakt honí), vyběhli i na vršek nad starověké město a stal se první zázrak. Nikoho z nich neuštkla zmije země palestinské, která se tam poplazávala, velmi jedovatá zdejší hadice, zlá černá potvora. kafr tam byl taky, vůbec si ji nevšiml, čučí jen do objektivu. 

 

Lázeňské domy s veškerým komfortem

Jsme asi 125 metrů pod hladinou moře na místě obývaném od doby měděné. Správní město ovládané Egyptem od 15. do 12. stol. př. n. l. Pak Izraelité a od 3. stol. př.n.l. to bylo Skythopolis (jedno z nejvýznamnějších měst Decapolis). Pak šel čas a taky občas zemětřas. V 6. století ve městě žilo 40 000 obyvatel.

Po nějaký čas tu spolu v míru žili křesťané a muslimové, ale pak, v lednu 749, udeřilo zemětřesení, po kterém se město už nikdy nevzpamatovalo.

Mám trošku pocit, že jsme sem neměli jezdit. Tady je na každém rozcestí minimálně jedna hnědá cedule, ale většinou 3 až 4. Je to tu na roky. 

Divadlo zepředu...

...divadlo zezadu :)

 

Naším dalším cílem byla řeka Jordán. 

 

 

Navzdory faktu, že byl Ježíš Janem Křtitelem "ponořen" do této řeky pod Tel Jerichem, jezdí se neobaptisté nořit mnohem výš proti proudu. 

 

Není to úplně bez důvodu. Během šestidenní války (1967) bylo území zaminováno, a když se ho později podařilo vyčistit, objevily se tu náramné archeologické vykopávky. Izraelské ministerstvo cestovního ruchu proto vymyslelo v roce 1981 alternativní poutní místo (Yardenit). Dnes už se na to původní teoreticky dá, ale pod Tel Jericho jezdí jen zatvrzelci, jejichž víra je natolik pevná, že se nebojí všech těch sajrajtů, které tam řeka obsahuje, včetně hnojiv například. 

 

 

My jsme tedy jeli raději k těm kousavým rybičkám a očumovali křty. Místo je to hezké, řeka čistá a obchody s ježíškovými cetkami jen kvetou. 

 

 

 

Galilejská krajina je nádherná a úrodná a jezero překrásné. Aktuálně jsme však nikoho nepřistihli, že by po jeho vodách chodil. Některé zázraky mají své meze. 

 

 

Plavili jsme se kocábkou náramnou, pod naší a izraelskou vlajkou, i obě hymny jsme si dali a spoustu místních písní a taky jeruzalémskou hymnu a ti, co při tom čtyřicetistupňovém vedru ještě mohli na nohy, i tančili. Loď se při tom nepřevrhla a to je další zázrak. 

 

 

Vtipné je, že loď byla jen pro nás, ale sotva jsme se odpíchli od břehu, ukázalo se, že máme černé pasažéry. Omylem k nám přistoupil starší americký pár (prý už jim někdo z našich pomáhal v Jeruzalémě, tam se taky ztratili své skupině). 

 

 

 

Nechali jsme si je a vzali je s sebou i na další atrakci, na místo, kde stával dům svatého Petra. Karel tedy už přecházel nejen z češtiny do arabštiny a hebrejštiny, ale dával výklad ještě v angličtině. 

 

Základy asi dvaceti staveb s pozůstatky lisu na olivy, hmoždíře, mlýnského kamene...

 

Ježíš se narodil v Betlémě, vyrůstal v Nazaretu, kázal v Jeruzalémě, ale významná léta strávil (a mnoho zázraků vykonal) v Kafarnau.

 

poutní kostel Sv. Petra (1980)

Nad Petrovým domem je futuristický kostel a nedaleko pozůstatky zajímavé synagogy, která byla zdobená ukrutně pozoruhodnými symboly. Třeba archou úmluvy.

Nebo na korintském sloupu nad tou lebedou najednou ejhle: menora.  

 

 

 

 

Bohatě zdobená synagoga ze 4. století (ta horní bílá část) byla postavena na základech (snad) starší synagogy z doby Kristovy (černé základy)

Bývala to rybářská vesnice, všude samý rybář, stejně jako Šimon a jeho bratr Ondřej, kteří si jednou jen tak mrskali sítě do vody, když šel kolem Ježíš a prej: "Následujte mě". Takhle to tedy bylo s prvními učedníky. "A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou." Ve skutečnosti prý dal Šimonovi přezdívku Kefa (Kefos), což se do řečtiny překládá jako Petros (latinsky Petrus), ale všechno je to "skála". A hnedle vytasil zázrak a uzdravil Petrovi tchýni. Zlí jazykové tvrdí, že proto ho pak Petr třikrát zapřel.

Vzali jsme Amíky dál a dovezli je busem, kam potřebovali, ale skoro se jim nechtělo vystupovat. Pochopili rychle, jak zázračného průvodce máme. 

Nikdo už se do chození po vodě moc nehrne, tak jsou připraveni na tradičnější postupy.

 

K obědu jsme měli, světe, div se, rybu svatého Petra a saláty a humus a taky čerstvé datle a poslední kafe s kardamomem. Pak jsme neplánovaně zajeli do Tiberiady, kde se stal další zázrak na recepci nějakého hotelu. Měli tam pas jedné naší účastnice zájezdu. Na to, že jí chybí, přišla včera večer, a než se stačila přiznat, už Karlovi volal řidič našeho PONDĚLNÍHO autobusu, že ho našel při úklidu, a že tedy bude k vyzvednutí v Tiberiadě. Lepší než vyběhávky nového dokladu v Tel Avivu. Zázrak zas. Že ten úklid busu vyšel zrovna na tuhle středu :) 

Takhle nějak asi dopravovali ty mega šutry na stavbu? (Bejt Šean)

Ještě jsme dojeli na místo, kde se pomnožil Ježíškovi chleba a rybky a je zázrak, že všichni žijeme, protože vedro dnes bylo pekelné. Cestou v autobuse mezi zastávkami jsme měli moderní historii Izraele a opáčko architektonického vývoje v souvislostech. Jsme zničení a máme oteklé nohy, některým se loupou nosy, ale všem se nám bude stýskat. Chvilku po půlnoci máme mini snídani a v jednu hurá na letiště. 

 

Lajla tov?

Cesta do Svaté země - 10. 5.

Z Betléma do Nazaretu přes Armagedon

Šalom!

Rozloučili jsme se s Betlémem. Jednak večerní procházkou spojenou s nákupem arabské kávy (potřebuju džezvu!), a pak ráno klasickou ucpávkou před checkpointem. Na jeruzalémském průtahu taky zácpa. Jeruzalém má prý drápky a nepustí nás jen tak. Něco na tom bude... Ale je to naprosto nepřenosné. Pořád nad tím dumám. V naší skupině jsou lidé nadšení, ale také zklamaní. Dnes jsem třeba zaslechla: Já myslel, že Nazaret bude malinké městečko a vono je to takové strašné město.

Ten kopec v oparu, co vypadá trošku jako Říp, je hora Tábor (Har Tavor, Džebel Tabor, Όρος Θαβώρ), místo Proměnění Páně. Pohled z Megida.

 

Ale zpátky na začátek dne. Náš dnešní řidič Mohamed je první nemluva, ale řídí dobře. Nezažít dopravu v Turecku a kolem Neapole, asi bych byla hodně vyděšená (sedím u okýnka a občas je někdo z protijedoucího autobusu blíž, než vedle mě sedící kafr). Vzhledem k malému množství čerpacích stanic podél dálnice nebylo divu, že jsme se na čůrací pauze sešli s dvaceti dalšími autobusy, které beznadějně ucpaly celé parkoviště, my ženy jsme totéž udělaly se záchodky, ale zatímco řidiči chtiví průjezdu hledali řešení v tom, že začali troubit jako šílení, my jsme zorganizovaly bezpečné obsazení pánských toalet a urychlily jsme zásek o desítky minut. Karel: "Zdejší záchodky patří k těm zážitkovým".

 

Pak už nás čekalo Megido. Har Megido. Řekněte si to párkrát rychle za sebou, a nebudete se divit, že se jedná o Armagedon. Ano, to je to místo. 

Nádherné archeologické naleziště, víc než 20 různých vrstev na sobě, moc jsem na vás myslela, žádné kruté dobetonovačky, pěkné je to. První víska tu stála už před 6 tisíci lety a v době bronzové už tu bylo město.

 

 

 

 

 Město na významném strategickém místě Jizre'elského údolí, kterým procházela Via Maris, nejdůležitější spojnice Egypta a Mezopotámie. Kontrola nad touto cestou byla pravděpodobně důvodem mnoha bitev, které se u Megida odehrály. V roce 1457 př. n. l. se tu střetla vojska faraona Thuthmose III. s Kanaánskými. Egypťané vyhráli a neváhali o tom něco zahieroglyfovat na zdech chrámu v Karnaku a dopustili se tím pravděpodobně nejstaršího záznamu o bitvě vůbec.

Situace se zopakovala roku 609 př. n. l. Tehdy egyptské vojsko faraona Nekóa II. porazilo to judské vedené králem Joziášem, který zde padl. Megido se stalo synonymem pohromy. Město téměř zaniklo, ke konci 4. stol. př. n. l. sice přišlo s Alexandrem Velikým větší množství přistěhovalců, ale ti si založili osadu jinde.

Za první světové války tady Egyptský expediční sbor pod vedením britského generála Edmunda Allenbyho porazli Osmany, kteří se po pěti stech letech vzdali nadvlády nad zdejším územím. Generál obdržel hodnost polního maršála a dědičný titul vikomt z Allenby, ovšem každý ho znal jako vikomta z Megida. A vy znáte jeho "styčného důstojníka": Lawrence z Arábie.

Největší bitva má však teprve přijít. V knize Zjevení je popisována jako poslední souboj dobra se zlem, Boží hněv se snese na hříšníky a bude konec "světa". Termín je dokonce lehce nadhozen, nechci vás znepokojovat, ale poznáte to podle různých znamení: zemětřesení, morové rány nebo třeba 300 kilometrů dlouhé řeky krve.

 

     

Od roku 2005 je Megido v UNESCO. V roce 2016 tu našli archeologové pozůstatky dvojice pohřbené na stejném místě asi před 3500 lety, tzv. "Bratry z Megida". Podle DNA to skutečně byli sourozenci a jejich ostatky jsou zdrojem informací o prodělaných nemocech a strastech, včetně trepanace lebky staršího z nich.

Jako bonus nás ohromila krásná sýpka (450 kubíků obilí se tam vešlo, ale mně se nevešla do záběru) a tunel k prameni dlouhý 80 metrů. Zdroj vody byl až za hradbami města a byl dobře utajený. Obojí nechal postavit král Achab (vládl asi v letech 873 až 852 př. n. l.). Nádhera!

 

Městečko Kafr Kanna má Kostelní ulici a v ní hned dvě místa, kde byla svatba, na které proměnil Ježíš vodu ve víno. První jeho zázrak. U Františkánů pěkné, ale víc se mi líbilo u Řekounů. Když pomineme, že na biblické místo proměny, Kánu Galilejskou, si pomýšlí ještě další místa v Izraeli a jedno v Libanonu, je to pořád lehce schizofrenní.

Františkánský kostel je z roku 1881, podle archeologů tu dříve bývala synagoga

Zázračnou nádobu měli ve skleněném obalu, který byl tak začuněný, že jsem se ani nepokoušela o zdokumentování

Řekové taky za sklem, ale čistoskvoucím

Kdybyste si na tu záhadu chtěli posvítit (řecký ortodoxní kostel Sv. Jiří)

V Janově evangeliu se praví, že těch zázračných nádob bylo šest. Abyste se nezdržovali pochybnostmi. Zázračné bylo, že se na konci ulice zjevil obchod se suvenýry a překvapivě i s vínem :) Tak jsme ochutnávali silné dvanáctileté Svatební víno, a s ohledem na dnešní vedro je opravdový zázrak, že to s nikým nešlehlo. 

Kafr Kanna plynule přechází v Mašhad, tedy rodiště proroka Jonáše, a než řeknete "plavu radši do Taršiše", jste v Nazaretu. Z autobusu jsme jen zamávali řekounskému místu Zvěstování, abychom si osobně a důkladně prohlédli františkánskou brutalistickou Baziliku Zvěstování a kostel Sv. Josefa neboli místo, kde se čtrnáctileté Marušce 25. března zjevil Archanděl Gabriel a naložil ji, že bude mít Ježíška, resp. flek, kde měl Pepík truhlářskou dílnu. 

Bazilika Zvěstování byla vysvěcena 25. 3. 1969

 

Spodní část kostela s jeskyní (příbytkem Marie?)

Ve 3. století tu stála synagoga, vedle které vyrostl roku 429 byzantský chrám. Obojí se ve 12. století ukrylo pod trojlodní bazilikou křižáků a všechno to převálcoval roku 1263 sultán Bajbars. Jeskyně zůstala.

Kamenná zeď je z křižáckého kostela z 12. století

Roku 1620 se v Nazaretu usadili františkáni, nedaleko místa Zvěstování založili klašter a postavili kostel Sv. Josefa. Ten je dnes v novorománském slohu (z roku 1914). Pod ním jsou základy čehosi a právě tady měl mít Josef dílnu.

Pod kostelem Sv. Josefa

Bazilika Zvěstování má na vrcholu kupole tzv. Světlo světa, vznášející se kupole představuje obrácenou lilii otvírající okvětní lístky do svatyně pod sebou. Lilie jako obraz Mariiny čistoty je tak symbolicky propojena se jménem Nazaret (jeden ze semitských významů je květina).

V roce 1730 povolil emír stavbu nového kostela na místě Zvěstování, roku 1877 byl rozšířen a v roce 1954 zbourán, aby na jeho místě vyrostlo něco mnohem, mnohem většího.

Kupole zvenku

Bazilika jsou vlastně dva chrámy nad sebou. Ten spodní je spojený s jeskyní a na ten horní navazuje třetí podlaží s ochozem osmiboké věže s kupolí. Vzpomínáte na ty osmičky v Apulii (Castel del Monte)? Stavba je ze železobetonu a ve třech samostatných sekcích kvůli riziku zemětřesení.

 

Baziliku navrhl italský architekt Giovanni Muzio (ten prý byl také přitulený k Novecentu (1922) - tedy uměleckému směru založenému na fašistické rétorice Mussoliniho). Kdybyste chtěli vidět nějaký jeho počin o něco blíž, tak v Miláně Ca' Brutta (ošklivý dům). To je jedna z prvních Muziových realizací právě z roku 1922.

Všimněte si té "lucerny", za chvilku ji uvidíte zevnitř

Na jižní a západní straně nádvoří jsou arkády, na jejichž stěnách je na šedesát madonek z celého světa. Rozměrné rozmarné mozaiky. Moc se mi líbila portugalská. No a česká, to je jasné.

Zvěstování Antonína Kloudy z roku 1980

Slíbená "lucerna". Co se světelných efektů týká, je to tu neobyčejně pestré a překvapivé.

Baziliku postavila izraelská stavební firma Solel Boneh, jedna z největších a nejstarších inženýrských společností v Izraeli založená v roce 1921. Pro hlavního inženýra projektu Ing. Shlomo Lopatina to byl životní projekt, kterému věnoval 10 let života.

Točité schodiště stoupá do horního kostela

Tuhle stavbu buď obdivujete nebo zatracujete, chladným nenechá asi nikoho.

Liduprázdným tržištěm...

...nás Karel dovedl do utajené synagogy, 

 

kde jsme si po výkladu, co se tu podle Lukáše stalo, dali hromadnou rozjímací chvilku. Budu se opakovat: některé věci jsou nepřenosné...

Cestou zpět jsme si u jediného otevřeného stánku dali čerstvý pomerančový (grepový) džus a málem zavařili stroj i obsluhu a utvořili nekonečnou frontu. Jediný koho nerozhodilo vůbec nic, byl tenhle mrňous:

Nechala jsem kafra ve frontě a vydala se na samostatný průzkum nejbližšího lehce strašidelného okolí a nafotila tucet zrezlých petlic a pantů, rozvrzaných dvěří, rozpadlých oken, nějaké plápolající roztrhané markýzy, rozbité lucerny a opuštěné stánky. Samostatná výstava by z toho mohla být :)
 

Džus jsme si dali hned dvakrát a už byl čas vyrazit k autobusu a jet se ubytovat.

Nazaretské zátiší

 

Jsme v hotelu (Mariin dům) a zkusíme se u té rušné silnice krátce vyspat na poslední den.

Lajla tov.