Azorský deník - 23. července - Flores

Den osmý – 23. 7.

Caldeira do Mosteiro – Costa do Lajedo – Fajã Grande

Ranním mrknutím z okna bylo jasné, že ten šťastný den jsme si už vybrali. Poučení: ostrov Flores je na jednodenní okružku, o tom žádná. Ukázalo se ale, že časová rezerva na počasí byla úplně akorát. Jako apoštolové z orloje okolo nás projížděli cestovatelé zklamaní, že neviděli nic. Buď se nedostali na Corvo, protože vichr a vlny velké nebo místo jezer viděli jen mlíko, mlhu, mraky a hnus. Měli jsme auto na šest dní a jenom jednou jsme nejeli k jezerům zbytečně.

Dnes je venku opět neprůhledno, a tak vytahuji ještě jedno eso z rukávu. Caldeira je opuštěná a vysídlená vesnička uvnitř sopečného kráteru (na jeho okraji v tzv. „baixiu“ tj. malém údolí) čítající asi deset domů a několik stodol.

Většina obyvatel odešla během emigrační vlny od šedesátých do osmdesátých let, poslední obyvatelé odešli v roce 1992. Nebyla tu elektřina.

 
Vesničkou protéká říčka a dva potoky, měli tu samozřejmě mlýn. Příroda si na tomhle místě bere všechno zpět mnohem rychleji, takže to tu vypadá opuštěné a rozpadající se mnohem déle, než jaká je skutečnost. 

 
Je to magické místo se zvláštním klidem a harmonií, ale rozhodně není tiché. Ptáci bojují o teritorium hlasitým zpěvem, do toho bučí krávy z okolních pastvin a kromě zurčících potůčků sem občas dolehne i hukot oceánu. A když si na tuhle zvukovou hladinu zvyknete, rozzuří se hnedle vedle strunovka. Potkali jsme se s majitelem. Koupil to celé sakumprdum a udělá z toho ubytování. Zvenku ruina, uvnitř komfort. Po dvou letech se stále prosekává. Mně to tedy připadá jako práce na dva až tři životy nebo to chce obrovský balík peněz. Spíš obojí.

Abychom měli západní pobřeží prozkoumané definitivně, chyběla nám do sbírky už jen pidives Costa do Lajedo na nejjihozápadnějším cípu. 

Typický obrázek ostrova: hortenzie, krávy a mlha.

 Počasí se zhnusovalo a zodporňovalo, co mu síly stačily, a jak to umí asi jen tady. Než jsme se od domorodce dozvěděli, že k jedinému termálnímu prameni na tomto ostrově nemá cenu chodit, že je to takové kdenictunic, byly mraky všude kolem nás a domů do Fajã Grande jsme dojeli jen díky znalosti terénu a paměti, než že by nám pomohly mlhovky. 

Vzali jsme to rovnou k Papadiamandisům, než bude siesta. Po zeleninovém krému, mušlích na kari a grilovaných příchlipkách jsem to už nevydržela a zeptala se, proč to řecké jméno. „Jaké řecké? My se jmenujeme po lodi, co tady ztroskotala.“ No to se picnu. Tak já jim tady nadržuju (vaří skvěle) a oni po vraku, co se tu válí na dně kousek od majáku už od roku 1965… Původně tanker Rainier (1944), který časem měnil jména i funkce až se stal nákladní lodí Papadiamandis, a když si to takhle šupajdil do Hamburku s kukuřicí a sojovými boby z Ameriky, co je USA, nešikovně zabrzdil o ty lávové vyvřeliny. Tady vidíte, kam vás přivede takové hnusné počasí. K jahodovému chessecaku a čokoládové pěně. To jsme si dali ke kafi, i když už jsme věděli, že jsme o Řekouna nezavadili.

Kousek odtud je na dně ztroskotaný Papadiamandis, vpravo Illhéu de Monchique

 

Ilhéu de Monchique  – ostrůvek, který je nejzápadnějším bodem Evropy, referenční bod navigačních přístrojů, čedičová skála vysoká 30m, poskytovala ochranu lodím před větry, kanál mezi ostrovem a pobřežím je asi 40m hluboký, žije v něm spousta roztomilých zvířátek (teplota Atlantiku 17-23°C), hnědé řasy, přílipky, svijonožci a taky „mořská duha“ - kněžík duhový (jeho příbuzného můžete pozorovat i v Chorvatsku nebo Itálii), který je zajímavý tím, že je protogynní hermafrodit, prostě jakmile doroste samička do 18 cm, je z ní rázem sameček a z nevýrazné hnědo žluto bílé rybky se stane duha (a v Atlantiku je to jinak vybarvená duha, než ve středomoří).

Čeká nás balení a zítra loučení s ostrovem květinou. Když počasí dovolí, přeletíme na Sao Miguel, půjčíme si auto a ubytujeme se v kráteru.

Flores nám to usnadňuje a vyrábí extra hutná mračna, mlhu, že by se dala krájet a vlhkost takovou, že nemáme jediný nezamlžený objektiv. Snažíme se kolem nich vyrobit průvan, který ovšem bude soli prostý a bez lávového prachu. Umíme se zabavit, což?!

Večer se jdeme v dešti rozloučit s domácím vodopádem. Nemlží, spořádaně padá, ptáci prolétávají v té sprše, jako kdyby okolo nepršelo. Hmyz nás tady žere, i když leje. Někde za námi bude brzy zapadat slunce, ale už teď je strašidelné temno.

Dobrou noc.

 

Azorský deník - 22. července - Flores

Den sedmý – 22. 7.

Sete Lagoas (Sedm Jezer)

 

Každý den jako psi honící, jako lovci beze zbraní vyrážíme do kaldery, abychom viděli ten zázrak. Ale jenom já vím, o co přicházíme. Doposud jsme viděli mlhu. Mlhu různé hustoty, mraky valící se přes silnici, hortenzie podél cest, které v té mlze ztrácejí barvu a šedozelené cosi za svodidly. Žádná krajina, nic, co by stálo za zmínku.

Přitom nahoře v kaldeře ostrova se sedm sopečných kráterů změnilo na krásná jezera v různých nadmořských výškách, obklopena nádhernou krajinou, šťavnatou zelení, modrými hortenziemi a čarující s oblohou, která na jejich hladinách hraje různými barvami.

Jasně, viděla jsem i fotky jezer v oparu nebo s šedou nechutnou oblohou. Říkala jsem si: chudáci neměli kliku na počasí. Cha! My nemáme kliku na počasí. Co bychom dali za fotky s náznakem hladiny, ocelovou oblohou a aspoň pěti metry silnice! My bychom si tak přáli vidět…

…a pak se stane zázrak, nízká oblačnost zmizí a v té vysoké se začnou dělat ďoury. Vítr fučí a posunuje mračna i ty ďoury a vy lítáte sem a tam a chcete to honem zaznamenat, protože, co když se to hned zase zhnusí a nebude vidět vůbec nic.

 Lagoa Negra (Lagoa Funda) (černé jezero) – 560 mnm, strmé stěny, 13 ha, hloubka 110 m 

 Hned vedle Černého jezera, které se nám jevilo jako zelené je Lagoa Comprida (dlouhé jezero) 4,5 ha, 5 m hluboké (a to nám tedy just připadalo jako černé)

Lagoa Comprida z druhé strany - autoportrét :) Do Compridy jsem se zamilovala ještě dřív, než vylezlo sluníčko

 Lagoa Seca (suché jezero) – 2 ha, velmi mělké, v létě vysychá a mění se v bažinu, tohle je detail dna, roste tam kdeco

 Lagoa Branca (bílé jezero) - 5 akrů, 2 m hluboké, takže samá řasa... 

 ...a ty řasy se tváří jako nové světadíly

Tím jsme se konečně seznámili s jezery, která máme kousek od našeho přechodného bydliště a honem na jih k dalším dvěma:

Lagoa Funda (hluboké jezero) – ve výšce 400 mnm, 35 ha, 22 m hloubka

Lagoa Rasa (mělké jezero) – o 150m výš, 10 akrů, necelých 5m hluboké

Jsou vedle sebe, mezi nimi je silnice a při troše dobré vůle a širokém objektivu je vyfotíte najednou. Ale máte mezi nimi tu silnici a ta jim nesluší. Tak jsme jeli na protější kopec.

     Vlevo dole Funda a nahoře Rasa

Kolkolem spousta políček s hortenziovými ploty. 

Vítr se pořád snaží a rozhání mraky. Nám ale ještě chybí jedno jezero. Musíme kousek na východ:

Lagoa da Lomba (jezero na kopci) – obklopené stromy a hortenziemi, 3,5 ha, hloubka 15 m, spousta vodních rostlin, v zimě někdy i sníh.

Jsme šťastní jako blechy. A čert vem moji děsnou chytrost, kde být v kterou denní dobu kvůli slunci. Někdy je to běh na celý týden vychytat pár chvilek aspoň s nějakým sluncem. Se učím furt.

Mimochodem včera to na Corvo opravdu nejezdilo a zrušili úplně všechny lety na Flores. Tím pádem dnes přiletělo osm(!) letů (což je pro tohle letiště zácpa a skutečná panika) a konečně taky dorazila ztracená zavazadla našim Slovinským sousedům. Jak se mohly z 37 pasažerů polovině ztratit kufry na trase Sao Miguel – Flores nám tady nikomu hlava nebere.

Abychom focením a hlady nezešíleli, sjeli jsme na jih do Lajes na pozdní oběd.  

Lajes - Nossa Senhora do Rosário - kostel (1763 -1783), současná fasáda je z 19. století. květena je letošní.

Dolehla na nás únava veliká a byli bychom tam asi zůstali napořád, nebýt té Festy (končí až dnes večer). Kultura!? To už by na nás bylo moc. Dobrou noc.