Den čtvrtý 19. 7.
Stěhování z východu na západ a průzkum severní části ostrova
Santa Cruz das Flores - Fajã Grande
Ráno jsme se bleskem sbalili, posnídali se spolubydlícími (během našeho
pobytu se nám vystřídali: dvě starší Francouzky, německý mladý pár, mladý pár
z Lisabonu a starší pár z Itálie) a docela se pobavili zjištěním, že
Julia vlastně nemluví portugalsky. Lisaboňané tvrdili, že jí také zcela
nerozumí, respektive většinou až napodruhé. Při loučení jsme se seznámili
s dalším Juliiným synem, který přijel i s manželkou z Brazílie.
Takže hned tři druhy portugalštiny. Naložili jsme se do
půjčeného auta a vyrazili na sever. Přískokem vpřed, protože za každou zatáčkou
nějaká panoramata...
Přes Ponta Delgadu (to by mohlo být matoucí, Ponta Delgada
je také hlavní město ostrova Sao Miguel), třetí obydlené místo ostrova Flores
(1571) po Santa Cruz a Lajes, ale poslední, do kterého byla postavena silnice
(1966). Do té doby se muselo pěšky, koňmo či na mezku nebo lodí...
Mířili jsme
k majáku...
...Farol de Albarnaz (28. 1. 1925) je nejzápadnějším majákem Evropy a má také svoje extrabuřty: telefon až od roku 1959 a hlavně to byl od roku 2005 poslední maják bez elektřiny. Až do 30. 9. 2008. Roku 1944 se poblíž (do moře) zřítilo vojenské letadlo. Také tu Francouzi měli v letech 1964 – 1994 stanici pro sledování balistických raket. Dál už silnice nevede.
...Farol de Albarnaz (28. 1. 1925) je nejzápadnějším majákem Evropy a má také svoje extrabuřty: telefon až od roku 1959 a hlavně to byl od roku 2005 poslední maják bez elektřiny. Až do 30. 9. 2008. Roku 1944 se poblíž (do moře) zřítilo vojenské letadlo. Také tu Francouzi měli v letech 1964 – 1994 stanici pro sledování balistických raket. Dál už silnice nevede.
 |
| ...ale kdyby vedla, tak za takových deset kilometrů tímto směrem bychom byli v cíli. |
Museli jsme zpátky do Ponta Delgady, což nám vůbec nevadilo,
protože je v ní sice jediná, ale vyhlášená rybí restaurace O Pescador.
Goraz byl čerstvý úlovek a byl výborný. Jako bonus jsem pošilhávala
k sousednímu stolu, kde měli cracu (barnacle), abych se ujistila, že si na
její konzumaci netroufnu. Je to takový slepenec schránek, ze kterých se háčkem
doluje ta potvůrka podivná, na můj vkus to nejde moc snadno a ještě toho člověk
dost vyplive.
Zkratkou přes vnitrozemní kopce jsme mířili k našemu novému bydlišti. Cesta hustými mraky, chvílemi nebylo vidět na metr. Stejně jsme stavěli na každém miradouru a chodili se přesvědčovat, zda se to náhodou netrhá. Ani omylem. Tak jsem ukazovala do toho mlíka a vykřikovala do svištícího větru: Tady by bylo vidět krásné jezero! Tady je kaldera! Tady jsem měla velkou časovou rezervu na focení. No... nevyužili jsme ji.
Ale zastavili jsme se v posledním funkčním vodním mlýnu. Melou tu mouku z kukuřice a je to pohádkové místo.
A protože pořád bylo dost času, zavelela jsem k zaparkování a rozhodla se o pokus ty stávkující nohy rozchodit.
Cesta k jezeru Poço da Alagoinha / Poço Ribeira do Ferreiro není dlouhá, jen trochu krkolomná, po kamenech, které nikdy neusychají.
Ale odměna je úžasná. Dechberoucí! A to i dnes, kdy mraky dělají všechno pro to, aby zkazily veškerý dojem ze západního pobřeží.
Jezeru se také říká Lagoa dos Patos = „kachní jezero“, ale neviděla jsem tam jedinou.
Pak už jsme ale nechtěli nechat Octavia čekat. Bydlíme v oranžovém pokoji, v domě na neuvěřitelném místě, na údajně nejkrásnějším pobřeží Portugalska. Když vyjdeme ze dveří, přes pasoucí se krávy s telátky zíráme na velký útes s vodopády. Když se v pokoji koukneme z okna, můžeme pozorovat západ slunce v Atlantiku. My jsme se ale na jeho pozorování vydali pár kroků ke břehu, na romantické místo s lávovými vyvřelinami Je to kýč a je dokonalý. A jako vždycky: pro zachování rovnováhy… …nás tam ožral nějaký hmyz. Dobrou noc.
Zkratkou přes vnitrozemní kopce jsme mířili k našemu novému bydlišti. Cesta hustými mraky, chvílemi nebylo vidět na metr. Stejně jsme stavěli na každém miradouru a chodili se přesvědčovat, zda se to náhodou netrhá. Ani omylem. Tak jsem ukazovala do toho mlíka a vykřikovala do svištícího větru: Tady by bylo vidět krásné jezero! Tady je kaldera! Tady jsem měla velkou časovou rezervu na focení. No... nevyužili jsme ji.
Ale zastavili jsme se v posledním funkčním vodním mlýnu. Melou tu mouku z kukuřice a je to pohádkové místo.
A protože pořád bylo dost času, zavelela jsem k zaparkování a rozhodla se o pokus ty stávkující nohy rozchodit.
Cesta k jezeru Poço da Alagoinha / Poço Ribeira do Ferreiro není dlouhá, jen trochu krkolomná, po kamenech, které nikdy neusychají.
Ale odměna je úžasná. Dechberoucí! A to i dnes, kdy mraky dělají všechno pro to, aby zkazily veškerý dojem ze západního pobřeží.
Jezeru se také říká Lagoa dos Patos = „kachní jezero“, ale neviděla jsem tam jedinou.
Pak už jsme ale nechtěli nechat Octavia čekat. Bydlíme v oranžovém pokoji, v domě na neuvěřitelném místě, na údajně nejkrásnějším pobřeží Portugalska. Když vyjdeme ze dveří, přes pasoucí se krávy s telátky zíráme na velký útes s vodopády. Když se v pokoji koukneme z okna, můžeme pozorovat západ slunce v Atlantiku. My jsme se ale na jeho pozorování vydali pár kroků ke břehu, na romantické místo s lávovými vyvřelinami Je to kýč a je dokonalý. A jako vždycky: pro zachování rovnováhy… …nás tam ožral nějaký hmyz. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat