Azorský deník - 16. července - Corvo

Den první, 16. 7.

Ostrov Corvo

Ráno jsme se u snídaně rukama nohama domluvili s Julií, že by nás její syn Noel, který na Corvu žije, odvezl na kráter, protože to je jeho džob. Julie se ujistila, kterou lodí jedeme (časově jsme to ukotvili na prstech) a slíbila, že mu zavolá. My mu máme brnknout, až budeme v přístavu. Před odjezdem Ariely jsme ještě ofotili zdejší kostelík a pak jsme celé tři kusy pasažérů (kapacita lodi je 12) vyrazily směr Corvo. Kapitán vymanévroval loďku z přístavu a mezi skalisky a pak předal kormidlo trhači lístků a šel si schrupnout do podpalubí. Na zdejší poměry hladina jako zrcadlo, takže to byla jen taková dětská lochneska. Trvající hodinu. Těsně před přistáním se kapitán zase vynořil, převzal velení, zaparkoval nás v přístavu a už jsme volali Noelovi. Ten stál asi deset metrů od nás a už to na nás hrnul: „hele, já to mámě říkal, že úterý mám úplně plný, já vás nemůžu vzít, jsem plnej až do večera, je mi to moc líto, vy se dneska zase v pět vracíte, že jo, no to je blbý.“ kafr na to: „nemáš ňákýho kámoše, kterej by nás tam vyvez?“  vsuvka: ostrov je malinký, ale je to sopouch a převýšení je 700 metrů, takže i kdybych se vydrápala až nahoru ke kaldeře, zpátky bych to na pátou do přístavu nestihla; vsuvka druhá: vedle stály další dva osmimístné taxíky a jejich majitelé významně vrtěli hlavami – byli také plní. „Moment!“ vykřikl Noel a začal zuřivě s někým něco domlouvat po telefonu. Pak nás ve zrychleném režimu (takhle svižně se tu fakt nežije) nasáčkoval do auta (druzí dva taxikáři jen udiveně kroutili hlavami) a cestou nám vysvětloval: „vy si teď tady dáte kafe, za 15 minut přijde María, provede vás po městě, tak hodinku dvě, a já se snad mezitím utrhnu a vyvezu vás nahoru.“ A už jsme byli z auta venku a Noel se smykem vracel do přístavu, aby nepřišel o kšeft. Sedli jsme si ke kafi mezi domorodce a ještě jsme ho ani nedopili a María byla tu. Je z Corva, ale chodí teď na střední na Sao Miguelu, momentálně je tu na prázdninách, dneska je strašný horko, to tu vůbec nebývá, odpoledne se půjde koupat. Do přístavu, protože na pláži je strašná spousta medúz. „Pojďte za mnou, tohle je moje nejoblíbenější místo, vidíte tuhle čnící skálu nad tím srázem? Ještě vrstevníci mého dědečka (a on taky) si na ní stoupali na jednu nohu.“ Takový zdejší bobřík odvahy, zřejmě. „A vidíte támhle naproti ten prudký pemzový sráz? Tak ten sjížděli na prknech.“

Tak tady na tu skalku prolézající zábradlím si chodili hoši dokazovat odvahu stojem na jedné noze :) Je to fakt vysoko a dole není voda. 

Úžasnější prohlídku jsme si nemohli přát.  Ke všem místům, která bychom pracně hledali, jsme se dostali zkratkou, k některým bychom se nedostali vůbec a jiné by nás ani nenapadlo hledat. Viděli jsme babiččinu kapustu, maminčiny kytky, mohli jsme si podrbat jejich černou kozu, promotat se jejich sušícím se prádlem na neuvěřitelnou vyhlídku nad městem a dozvědět se, jak se tu dříve koupali (u pramene, poměrně vysoko ve svahu vybudovali takové pemzové vaničky, všechny byly plus mínus stejně veliké, ale dětská byla odlišná), jak vypadaly původní domky a jak byly vevnitř uspořádané, jak krmili prase, proč je tady ten balkonek… …a pak se kafr ztratil (tedy on se zafotil, jako vždycky, já jsem zvyklá, ale María z toho měla málem zástavu). A mělo to tak být, protože když jsme se znovu sešli u té startovací kavárny, jel zrovna kolem konkurenční taxikář, měl volná přesně dvě místa a María se nás moc ráda zbavila J vsuvka zas: lidé jsou rozděleni do dvou skupin (podle stylu konzumace): na ty, co si nechávají nejlepší sousto až na konec, a na ty, kteří si ho zbaští hned. Patřím do první množiny, ale v tomhle případě jsem se přesunula (nedobrovolně) do té druhé, protože vidět kalderu na Corvu považuji za třešinku na dortu. Byla jsem nedočkavá a taky zvědavá na kafrovu reakci, protože měl pořád představu o kaldeře typu Fuerta nebo Lanza (případně Nisyros nebo Vesuv). Ale jak už to tak bývá, všechno má být v rovnováze a i štěstěna ví, že všeho moc škodí. Totálně se zhnusilo počasí, obloha zešedla, občas pršelo, foukal vítr a všechny fotky z kaldery stojí za pendrek.

Kolaps sopky Monte Gordo vytvořil krásnou kalderu s jezírky, mokřinami a ostrůvky. Na jižní straně je nejvyšší místo ostrova Morro dos Homens (kopec lidí) 718 mnm. Základem těch obdélníčků na svahu kaldery jsou lávové kameny. Ty světlé jsou obrovské trsy hortenzií, kterými jsou některé zídky porostlé.

 To ovšem nic nemění na tom, že je to krása nesmírná déšť nedéšť, a že vzhledem k tomu, že jsem zapomněla na pokoji faktory, máme ověřeno, že spálit se dá i přes mraky J Byli jsme tam dlouho, protože zas nebylo místo v taxíku, ale to vůbec nevadilo (minimálně do té doby, než se začal přibližovat čas odjezdu naší lodi), protože se nám tam líbilo moc. 

...

  
Pak už jsme tam ovšem byli úplně sami, hledali si místo mezi kravinci na přespání a přemýšleli, jestli se dá kráva ukecat, aby nám dělala clonu před větrem a deštěm.

Ale pak jen a jen pro nás přijel náš taxikář, cestou dolů nám dokonce sám zastavil na focení...

Vila do Corvo, nejmenší ostrovní hlavní město v Evropě a jediná obec na ostrově. Na obzoru ostrov Flores.

...a loď nám nefrnkla. Bylo plno, kapitán tentokrát nesvěřil kormidlo trhači lístků, zavřel okýnka, pustil stěrače a pak už to s námi házelo nahoru dolů a ze strany na stranu. Jenom nechápu, jak je možné, že celou tu dobu stál u kormidla rovně. My byli naklopení, chytali se, čeho se dalo, abychom se udrželi na sedačkách… …a kafr usnul. Nechápu! V „naší“ restauraci jsme si tentokrát dali výborné mušle a kranase (kafr ještě rybí polívku) a jenom malý džbánek vína. Dobrou noc.

PS: v 19. století tu využívali větrné mlýny. Z původních sedmi (asi) se dochovaly tři a jsou moc hezké.