Azorský deník - 23. července - Flores

Den osmý – 23. 7.

Caldeira do Mosteiro – Costa do Lajedo – Fajã Grande

Ranním mrknutím z okna bylo jasné, že ten šťastný den jsme si už vybrali. Poučení: ostrov Flores je na jednodenní okružku, o tom žádná. Ukázalo se ale, že časová rezerva na počasí byla úplně akorát. Jako apoštolové z orloje okolo nás projížděli cestovatelé zklamaní, že neviděli nic. Buď se nedostali na Corvo, protože vichr a vlny velké nebo místo jezer viděli jen mlíko, mlhu, mraky a hnus. Měli jsme auto na šest dní a jenom jednou jsme nejeli k jezerům zbytečně.

Dnes je venku opět neprůhledno, a tak vytahuji ještě jedno eso z rukávu. Caldeira je opuštěná a vysídlená vesnička uvnitř sopečného kráteru (na jeho okraji v tzv. „baixiu“ tj. malém údolí) čítající asi deset domů a několik stodol.

Většina obyvatel odešla během emigrační vlny od šedesátých do osmdesátých let, poslední obyvatelé odešli v roce 1992. Nebyla tu elektřina.

 
Vesničkou protéká říčka a dva potoky, měli tu samozřejmě mlýn. Příroda si na tomhle místě bere všechno zpět mnohem rychleji, takže to tu vypadá opuštěné a rozpadající se mnohem déle, než jaká je skutečnost. 

 
Je to magické místo se zvláštním klidem a harmonií, ale rozhodně není tiché. Ptáci bojují o teritorium hlasitým zpěvem, do toho bučí krávy z okolních pastvin a kromě zurčících potůčků sem občas dolehne i hukot oceánu. A když si na tuhle zvukovou hladinu zvyknete, rozzuří se hnedle vedle strunovka. Potkali jsme se s majitelem. Koupil to celé sakumprdum a udělá z toho ubytování. Zvenku ruina, uvnitř komfort. Po dvou letech se stále prosekává. Mně to tedy připadá jako práce na dva až tři životy nebo to chce obrovský balík peněz. Spíš obojí.

Abychom měli západní pobřeží prozkoumané definitivně, chyběla nám do sbírky už jen pidives Costa do Lajedo na nejjihozápadnějším cípu. 

Typický obrázek ostrova: hortenzie, krávy a mlha.

 Počasí se zhnusovalo a zodporňovalo, co mu síly stačily, a jak to umí asi jen tady. Než jsme se od domorodce dozvěděli, že k jedinému termálnímu prameni na tomto ostrově nemá cenu chodit, že je to takové kdenictunic, byly mraky všude kolem nás a domů do Fajã Grande jsme dojeli jen díky znalosti terénu a paměti, než že by nám pomohly mlhovky. 

Vzali jsme to rovnou k Papadiamandisům, než bude siesta. Po zeleninovém krému, mušlích na kari a grilovaných příchlipkách jsem to už nevydržela a zeptala se, proč to řecké jméno. „Jaké řecké? My se jmenujeme po lodi, co tady ztroskotala.“ No to se picnu. Tak já jim tady nadržuju (vaří skvěle) a oni po vraku, co se tu válí na dně kousek od majáku už od roku 1965… Původně tanker Rainier (1944), který časem měnil jména i funkce až se stal nákladní lodí Papadiamandis, a když si to takhle šupajdil do Hamburku s kukuřicí a sojovými boby z Ameriky, co je USA, nešikovně zabrzdil o ty lávové vyvřeliny. Tady vidíte, kam vás přivede takové hnusné počasí. K jahodovému chessecaku a čokoládové pěně. To jsme si dali ke kafi, i když už jsme věděli, že jsme o Řekouna nezavadili.

Kousek odtud je na dně ztroskotaný Papadiamandis, vpravo Illhéu de Monchique

 

Ilhéu de Monchique  – ostrůvek, který je nejzápadnějším bodem Evropy, referenční bod navigačních přístrojů, čedičová skála vysoká 30m, poskytovala ochranu lodím před větry, kanál mezi ostrovem a pobřežím je asi 40m hluboký, žije v něm spousta roztomilých zvířátek (teplota Atlantiku 17-23°C), hnědé řasy, přílipky, svijonožci a taky „mořská duha“ - kněžík duhový (jeho příbuzného můžete pozorovat i v Chorvatsku nebo Itálii), který je zajímavý tím, že je protogynní hermafrodit, prostě jakmile doroste samička do 18 cm, je z ní rázem sameček a z nevýrazné hnědo žluto bílé rybky se stane duha (a v Atlantiku je to jinak vybarvená duha, než ve středomoří).

Čeká nás balení a zítra loučení s ostrovem květinou. Když počasí dovolí, přeletíme na Sao Miguel, půjčíme si auto a ubytujeme se v kráteru.

Flores nám to usnadňuje a vyrábí extra hutná mračna, mlhu, že by se dala krájet a vlhkost takovou, že nemáme jediný nezamlžený objektiv. Snažíme se kolem nich vyrobit průvan, který ovšem bude soli prostý a bez lávového prachu. Umíme se zabavit, což?!

Večer se jdeme v dešti rozloučit s domácím vodopádem. Nemlží, spořádaně padá, ptáci prolétávají v té sprše, jako kdyby okolo nepršelo. Hmyz nás tady žere, i když leje. Někde za námi bude brzy zapadat slunce, ale už teď je strašidelné temno.

Dobrou noc.