Cestování časem a taky Sicílií - den poslední

 

V rámci Cochcárny, tradiční závěrečné dovolenkové disciplíny, jsme se po lehčí diskuzi propracovali k pokusu číslo dva o dobytí Starého Nota. Je pátek, dopravní situace je od rána dobrodružná a já musím smeknout před posicilštěním řidiče. Pravda, včera jsem se přistihla, že jdu úhlopříčně rušnou křižovatkou, aniž bych si uvědomila, že je tato světelná, ale to nijak neumenšuje kafrovu zdatnost a klid za volantem v okamžiku, kdy není jasné, kterým směrem se kruhák točí, jaké barvy na semaforu platí, v kolikaproudou se aktuálně komunikace proměnila, a kdo rozmotá ten gordický uzel na zaseknuté křižovatce. Pokaždé mě překvapí, že se ta kolona stále hýbe, vlní a prameny aut se splétají v copy a vánočky, navzdory tomu, že každý den je jáma v silnici na jiném místě, bagr o blok dál, popeláři na štorc, a že se vždycky najde dost prostoru pro sanitku (bydlíme nedaleko nemocnice), za kterou se pokaždé někdo vyveze a celé je to zdobené drobnou kroucenou výšivkou motorek a mopedů. Navíc každé ráno v nepravidelných intervalech a na nečekaných místech vyhřeznou do ulice stánky s ovocem a zeleninou. Po troubení se mi stýskat nebude. Když už jsem se konečně přestala vyděšená během noci budit kvůli klaksonům, odpálil někdo o půlnoci ohňostroj přímo pod naším oknem. 

 

Ale zpátky na cestu do Nota. 

 

 

 

Slunce plní plán už od rána, písku v luftu navzdory a teplota není přátelská. Osídlení na hoře Alveria bývalo prokazatelně už v dobé bronzové. Je to krásné místo, kde se prý zastavil Daidalos po svém letu a Herakles po splnění sedmého úkolu. Město muselo být krásné, hned za vstupní bránou je reprodukce dobové mapy, která je docela vypovídající. 

 

 

 

Od prapůvodních chatrčí a jeskyní rozesetých v rámci hory a jejích svahů, přes první městské jádro postavené v helénském věku, římské osídlení vrcholku hory, normanské opevnění hradbami, výstavbu kostelů a náměstí a obytných domů. 

 

 

Překrásné město, které mělo v lednový předvečer roku 1693 14 416 domů. "Pak přišlo zemětřesení tak hrozné a příšerné, že se půda zvlnila jako vlny rozbouřeného moře a hory tančily, jako by byly opilé, a město se v jednom ubohém okamžiku zhroutilo a zabilo více než tisíc lidí." 

 

 

 

Tohle místo si ráda mnohem podrobněji projdu, až nebude vedro k zalknutí a nebude mi hrozit zástava. Dneska to, bohužel, byla jen malá ochutnávka. 

 

 

 

Azyl jsem našla pod borovicemi, cypřiši a eukalypty, kde řvaly cikády jako o život, a kde pofukoval osvěžující vánek servírující neskutečnou vůni toho porostu. Nádhera!

 

 

Je ale čas obrátit zrak na cestu domů. Ve tři ráno musíme vyjet na letiště, rádi bychom se rozloučili dobrou brzkou večeří. Cesta k ní byla trnitější, o to větší radost jsme z ní měli. Je dobré vědět, že jestli někdy ty internety kecají, tak v případě Sicílie by se jim měl člověk vyhnout úplně. První nejbližší rybí restaurace v přístavu už neexistuje (podle gůglu měla mít otevřeno), místo ní byl podnik, který nám byl ochoten poskytnout vizitku nebo něco sladkého k snídani. V pět odpoledne! To dá rozum. Nejsme v kraji zdejším poprvé, mám záložní plán. Sice je to restaurace vzdálenější a rybí výběr je podstatně menší… ale má dokonce i na dveřích ceduli, která tvrdí, že mají otevřeno. Což je lež, jako věž. Oni se s tím fakt nemažou. Pokračujeme v nedobrovolném pochodu křížem krážem ulicemi a uličkami. Před dalším podnikem lákajícím na ryby zalévá manželský pár palmy v květináčích. Bydlí v tomto domě a tak nějak si myslí, že by možná mohli otevřít za hodinku, možná za dvě? Prosím vás, kdybyste náhodou čirou chtěli jíst v Syrakusách opravdu luxusně a s nejmilejší obsluho široko daleko, jděte rovnou na Via Trieste na Ortygii. Tam v čísle 18 najdete Bistrot, a když si dáte rybí talíř, dostanete červené krevetky na pomeranči, tuňáka s jahodami a pečenými černými olivami (se špetkou nějakého koření, které jsme na vlastní oči posléze viděli a na vlastní nos očuchali, ale netuším, co to bylo), lososa s mangem a drcenými mandlemi, a protože nebyly ančovičky, tak jsme dostali ještě tuňáka podle tajného receptu z Kambodže (tam byly arašídy, mrkev, máta a ještě něco). Všechno to bylo neuvěřitelně chuťově dokonalé. S takovou večeří pak zabalíte kufr jak nic. Dobrou krátkou noc.

Cestování časem a taky Sicílií - den šestý - odpočinkový

 

Když jsme se včera plazili k domovu zmoženi nekonečnou sbírkou archeologického muzea, vyhlásil kafr invalidní stav a potřebu lázní. A že bychom se konečně mohli plážově poválet. Škrtla jsem čtvrteční plány a jala se hledat nejbližší rozumnou pláž. Nakonec jsem ale zvolila vzdálenější, s lehkou nadějí, že kdyby nás to ráchání přestalo bavit, je v blízkosti nějaký náhradní, resp. původní program. 

Moře je lehce osvěžující, lidí na všední den docela dost (děti už mají prázdniny) a dvojitá / trojitá koupačka byla tak akorát. A čirou náhodou je docela nedaleko Villa Romana del Tellaro. 

A už zase cestujeme časem... Roku 1971 se pod statkem z 18. století vylouply pozůstatky velké vily z pozdního římského období. Vykopávky byly, pokud jsem to správně pochopila, nelegální, tak netuším, jestli si tu dloubal archeolog amatér nebo zemědělec. Okolí řeky Tellaro je úrodné, jsou tu vinice a sady s citrusy a mandlovníky. Trvalo víc než třicet let, než byly nálezy dostatečně prozkoumány, nějaký čas vystavovány v Notu, a nakonec se vrátily na místo, kde byly už ve 4. století. Vila bývala rozlehlá (asi 500 metrů čtverečních), zničena požárem a jejím největším skvostem jsou překrásné mozaiky. 

Jak s geometrickými, tak květinovými a figurálními motivy. Zajímavostí je výjev vykoupení Hektorova těla, epizoda nezmíněná v Homérově Iliadě, ale pocházející pravděpodobně z tragédie od Aischyla. 

 

Další mozaika je s loveckými motivy a hostinou pod širým nebem. Personál byl v naprosté přesile, užili jsme si to tam sami. 

Naší příští zastávkou mělo být historické Noto (Antica), tedy zbytky rozvalin původního města zničeného roku 1693 zemětřesením, kterému podlehlo více než 60 000 obyvatel z téměř 50 obcí od Katánie až po Modicu. Oblast Val di Noto vstala z popela a proměnila se v náhrdelník barokních perel navlečených v údolích jako zlatě zářící korálky. Každé město i městečko je prostě pozdně barokní. Protože na trase jsme míjeli i „nové“ Noto, navrhla jsem zastávku i v něm.

 „Nesnáším baroko!“ „Jenom tam nakoukneme, a hned zase půjdeme. A můžeme si dát zmrzku, tu někde v rozvalinách nepořídíme.“ Zmrzlinu jsme si dali hned za bránou do města a vypadalo to opravdu na velmi krátkou zastávku. 

Jenže pak jsem strčila nos do kostela Santa Chiara a tam nám paní Vstupenková řekla, ať si vyfotíme strop, a jestli nechceme čirou náhodou na střešní terasu. Ukázalo se, že odpůrce barokní architektury chce, výzvy jsou prý potřeba. Tak jsme tam vystoupali, fotili, zasekli se a fotili a fotili a staré Noto už jsme nestihli. Dobrou noc.