Na Sicílii se střetávaly vlivy ze všech koutů Středozemního moře a pod přísným dohledem nepřetržitě odfrkující Etny se tu míchal barevný koktejl civilizací. Pokud se tedy nechceme zanořit ještě víc, protože před 11 miliony let se tu ponejprv nořily z vln oddělené kousky budoucí Sicílie, ostrovy, které africká deska s pomocí sopek vytlačila vzhůru na světlo… Nechceme. Přeskočíme asi i paleolit a rytiny v jeskyních (20 000 př.n.l.), neolit, měď i bronz a za běhu si všimneme, jak se kolem vlní mykénský svět. Obchodní ruch od Východu až k pobřeží Atlantiku, od Mezopotámie až k Britským ostrovům. Féničané. Jak si to tak brázdili podél středomořského pobřeží s putovními prodejnami, to by bylo, aby o ni nezašplouchli. V těchto časech ovšem nemají ani Řekové ani Féničané významné kolonizační choutky a nechávají Sicílii svému barbarskému osudu.
Naším osudem je mít cestu na Sicílii komplikovanou. Pokus dobýt ostrov v září 23 nevyšel, tak zkoušíme náhradní variantu v červnu 24. Poloviční verzi. Achjo. Místo tří plánovaných ubytování volíme jedinou základnu… …Syrakusy. Archimedes, Svatá Lucie. Nedaleko původního hrobu této mučednice máme dočasný domov, a tak první kroky po vybalení míří právě sem. Santuario di Santa Lucia al Sepolcro, resp. La Catacomba di Santa Lucia. Tady ji 13. prosince roku 304 uložili k věčnému odpočinku… Povídali, že mu hráli! Normálně ji po 735 letech přestěhovali do Konstantinopole. No ale katakomby vidět chceme, ne že ne. Tak to nevyšlo. Povídala paní na kase, že smůla, že ji to je fakt líto, ale za chvilku je soukromá prohlídka a pak už zavřou. Až zase za tejden. To už tu nebudeme. Mrzutá si to šinu vedle do kostela, že si to vynahradím Lucií od Caravaggia, jenže když už tak už. Do kostela nemůžeme, je tam svatba (to je ta parta, co bude mít prohlídku).
Moje nervy. Víte co? Jdeme! Jeden dům sešlejší, než druhý, čurbes, odpadky, lejna veškerého původu a stáří, rez, prach, tráva prorůstající skuliny a spáry, balkony na spadnutí… ale když se otevřou dveře strašidelného činžáku, vyleze nazdobená, navoněná rodinka, jak z titulní stránky módního časopisu. A v každém odpadkovém koši je funglovní igelitový pytel. Ten odpadkáč je samosebou prázdný, bordel je všude kolem. Obrovská brána na fotbalový stadion a proti ní kašna s průzračnou vodou. Uprostřed bordelu a holubinců. Je mi jasné, že tohle je absolutně nepřenosné.
A to na nás čeká krásná brutalita v podobě Baziliky (Madonna delle Lacrima) dvojice francouzských architektů Michela Andraulta a Pierra Paratata. Stavěla se od roku 1966 do roku 1994 jen kvůli zázraku z roku 1953, kdy sádrová madonka ronila slzy na nějaké nešťastníky za přítomnosti davů. Její tvar (té baziliky) má být obří slzou dopadající na Zemi.
Najdou se i tací, co tvrdí, že je to na zem spadlý zmrzlinový kornout, ale já bych se raději zastavila u skutečnosti, že hlavním inženýrem stavby byl Riccardo Morandi známý pro své inovativní použití železobetonu a předpjatého betonu a také pro ten nešťastný janovský most, který se roku 2018 částečně zřítil. Myslela jsem na to uvnitř baziliky jen málo, protože je to neuvěřitelně působivý prostor, s až nadpozemskou hrou světla a znamenitou akustikou.
Uprostřed všeho rozjímání a vytržení nás na zem vrátil hlad, tak jsme si v nedalekém stánku na růžku dali panini s koninou. Dobrou noc.
Introvert kostela... TOP...
OdpovědětVymazat