Syrakusy archeologické
Dnes opět pochodové cvičení v rámci městské turistiky a poznávání Syrakus – Archeologický park Neapolis. Řecké divadlo je, bohužel, připravováno na letní sezónu, takže pendrek, vážení, uvidíte pendrek.
Zapojte fantazii a zkuste si představit krásné velké divadlo vytesané do skály (někdy kolem roku 470 př.n.l.), kde Aischylos osobně uvedl pár svých her (Peršany asi nebo tak něco), hrávali tu Sofokla i Euripida a vešlo se tam dost lidí – nemohla jsem to přepočítat, i když bych ráda, protože informace se liší… 15 nebo 16 tisíc. Divadlo není jediné, co zůstane návštěvníkům zapovězeno, špagátů, za které se nesmí, je tady opravdu dost. Gratulace tomu, kdo vymyslel, že nejprve zdraží vstup, a pak to možná opraví a zpřístupní.
Co vidět můžete: Grotta del Ninfeo, krása, voda šustí, okolní jeskyňky pohodlné. Latomii a v ní jeskyně: Orecchio di Dionisio. Dionýsiovo ucho. Název prý vymyslel Caravaggio, když se tu zdržel na útěku z Malty (z vězení, jak jinak) roku 1608. Je to vlastně odkaz na mýtus o tom, jak tyran Dionýsios věznil na tomto místě své odpůrce, a díky skvělé akustice odposlouchával jejich hovory. Jiná fáma tvrdí, že jeskyně násobila řev týraných vězňů, a kdo to slyšel, sekal dobrotu. Jeskyně opravdu tvarem trochu ucho připomíná, při vstupu je vysoká 20 metrů, uvnitř ještě o 15 metrů vyšší, šířka od 5 do 11 a hloubka 65 metrů.
Netuším, které pověsti průvodci těm skupinám vyprávějí, ale řvou tam skoro všichni a nedá se to vydržet. V lepším případě zpívají. Jo a uvnitř hnízdícím holubům je to úplně u zadku, nehnou ani brvou, a to ani v případě, kdy tam fest ječela nějaká pisklavá děvčata.
Ještě můžete třeba do jeskyně provazníků (Grotta dei Cordari) nebo ledkové (Grotta dei Salnitro), obdivovat rostlinstvo v Ráji...
a oběhnout Anfiteatro Romano, což dá docela fušku, protože má 140 metrů na délku a 119 na šířku.
Celou cestu parkem vás budou doprovázet sochy polského umělce Igora Mitoraje, které nás zaujaly už v Pompejích. Mám je ráda, líbí se mi, jak se mění pohled na ně v prostoru, a jak ten prostor obohatí a vlastně nenásilnou formou upozorní na něco, čeho bych si možná nevšimla. Jen jich tady bylo strašně moc a ve finále jsem si přála některé na chvilku zmiznout. To jsou ty paradoxy 😊
Protože jsme silné povahy, dali jsme si ještě archeologické muzeum Paola Orsiho. Navzdory tomu, že jsme mezi návštěvy vložili výborný oběd a kávu, ukázalo se, že jsme to přepískli. Jednak se kafr zasekl už v pliocénu, tudíž mu absolutně nezbyla energie na všechny lokality a naleziště zdejšího kraje, druhak tu mají opravdu neskutečně bohaté sbírky.
Je to na permanentku a den za dnem si ukrajovat z tisícovek nálezů. Nebo využít Street View, protože tohle muzeum bylo v roce 2015 první v Itálii, které tuto možnost nabídlo. Držím palce. Jo a je to zajímavá budova a skvěle se v ní bloudí.
archeologické muzeum
Nejbližší podnik s kávou a zmrzlinou nás zachránil před jistou mdlobou, cestou domů jsme objevili báječného prodavače zelovoc, který nám rozpůlil meloun velikosti kola od auta, a to mě natolik rozradostnilo, že jsem našla odvahu k odbočce ke kostelu té naší Lucie, co byla v sobotu svatba. A kostel byl otevřený, seděl tam jen jeden hříšník a kněz a byla tam tma. Vzhledem k tomu, že ten obraz je z velké části temno temný, stejně jako Caravaggio sám, sotva bylo vidět, co na něm je a musela jsem hledat správné místo a úhel pohledu. Když jsme byli předevčírem na Ortygii, vlezli jsme i do Biskupského paláce, kde je Svaté Lucii věnováno několik místností, je tam spousta obrazů znázorňujících její mučednictví… …a nic. Jenže Michelangelo Merisi, to je prostě jiný žánr a je to plátno čtyři na tři metry. Skutečnost předčila očekávání a jsem moc ráda, že jsem obraz viděla. Michelangelo Merisi da Caravaggio, Pohřeb Svaté Lucie,1608. Fotit se tam nesmí, dost na tom, že je ten originál tak blízko u moře. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat