čtvrtek 8. listopadu 2018

Ikaria 2018 - den čtvrtý - odjezd



Dnes ráno jsme se spustili na naší nebezpečnou pláž (opravdu, nad schody je varování na nebezpečné velkovlny, zákaz koupání domácích zvířátek, pokud je nemáte v plánu nechat polknout mořem, a dokonce výjimečně i zákaz kempování. K tomu veškeré telefonní kontakty na všechny záchranné složky. 


My jsme ovšem mířili k Artemidinu chrámu, jehož okolí slouží těm tlupám selfíčkařů (koukejte všichni, jsem po kolena ve vodě na nejnebezpečnější pláži ostrova... ...po ramena.... ...gloglo) jako toalety. Zkazit jsme si to nenechali, jen jsme museli čučet i pod nohy. 


Cestu k trajektu jsme měli fotografickou, vzhledem k tomu, že jsme neměli džíp, škrtla jsem velmi dobrodružnou cestu do hor a vzala zavděk podhůřím. Vesnička Arethusa je dost vysoko, je tam božský klid a krásný kostel. 


Tím pádem jsme se zafotili a zakochali a auto vrátili o chlup později, což tady nechá každého v klidu, protože tady "být v klidu" mají jako životní náplň. Nechali jsme si bágly u Reny a šli se cournout přístavem bez zátěže. 


Vyhlídla jsem si pár domků...


...a než byste řekli "jedeferryzpírea", už si to ten kolos Chios točil do přístavu.

Zdravíme z trajektu, co je Chios, loučíme se s Ikarií, máváme na Fourni, blížíme se k Samosu.



Ikaria je krásná. Ikaria je drsná. Ikaria je nevyzpytatelná. Ikaria je divoká.


Ne 4 dny, ale aspoň 4 týdny by to chtělo.






Ikaria 2018 - den třetí - západ



Ikaria je krásná. Ikaria je drsná. Ikaria je nevyzpytatelná. 


Ráno jsme opět vstávali do mraků, což je trochu matoucí, protože to vypadá, že žádné ráno není. Vyjeli jsme později, než by se mi líbilo, ale hned jsme skluz dohnali, protože tam, kde měla být šotolina, byl funglnový asfaltový koberec. 


Takže západní, takřka neobydlené, divoké, skalnaté, rozeklané, větry a vlnami bičované pobřeží lemuje nejlepší silnice ostrova! Díky tomu jsme minuli odbočku ke klášteru. Přišla dřív, než jsme čekali. 


Μονή Ευαγγελισμού Μαυριάνου je na neuvěřitelném místě. Takhle si představuji konec světa. Motali jsme se před vrátky a najednou byl u nás. Bílé roucho až na zem, zlatě zdobené, kvalitní plnovous a řecky: jak prej se máme. Já na to: καλά. Přešel do angličtiny: a odkud jsme. Že jsme Češi ho uspokojilo a hned vyprávěl: když tu byli Němci, Germánia, tak dělal že nerozumí: Arménia? Albánia? Ha ha ha. Počkejte, já jsem si sem jen odskočil do auta pro brejle... ...pojďte za mnou... kde bydlíte? V Armenistis? Honem jsem řekla, že ne (Armenistis je místní turistické hnízdo), že bydlíme v Nas. Pro jistotu jsem to zopakovala. Ha ha ha. Tak ty bydlíš v Nas, ukázal na mě, a ty bydlíš kde? Prstem málem bodl do kafra... haha ha... jste manželé? A děti máte? 


Ani jsme si nevšimli, že jsme došli ke kostelíku. Přestal klást otázky a v okamžiku, kdy zvedl nohu na první schod vedoucí dovnitř, začal zpívat a mniši sedící uvnitř se přidávali. Znělo to úžasně. Byli jsme na takovém místě...   


…kousek pod námi burácelo moře...  


…nad námi se zvedaly hory, a z jejich vrcholku se směrem k nám valila mračna a do toho ty zpěvy… 
Pak nás ze zálohy přepadl mužíček s hráběmi, ale než jsme si rukama nohama hráběma vyměnili zdvořilosti, tak naopak jeho přepadly ženy, že mají potíže s vodou, ať s tou prasklou hadicí něco udělá, že chtějí dát čerstvou vodu do vázy. Teprve když bylo všechno vyřešeno, připojily se holky k liturgii (zpěvy měly najednou další rozměr) a pan Hrabička si v klidu odkráčel podél hadice, z níž na mnoha dalších místech unikala voda do nikam. 


Vody má Ikaria dost. Jsou tu potoky, řeky a vodopády i teď na konci léta oplývající vodou.

Cestou k majáku, který jsme nenašli, zahlédli jsme minikapličku, a když jsem se k ní jako měřítko drápala...


...uviděla jsem v protějším svahu další smetiště a skladiště vraků a velmi neopatrně se o něm zmínila. 


Další hodinu se kafr ometal s foťákem kolem (i uvnitř!) drtiče kamenů Pioneer amerického původu v pokročilém stadiu rozkladu a rozpadu. Udělala jsem pár fotek "pro pojišťovnu" (to už se stává tradicí) a měla jenom jednu slabší chvilku, kdy jsem vážně uvažovala...

.
..že to růžové tlačítko stisknu...



Tady na západě se ve svazích válejí takové ufounské megabalvany elipsoidní a těch místní využívali a stavěli pod nimi domečky, které nejsou vidět. Stejně si ale myslím, že piráti se sem nějakým způsobem vetřeli, ti zdejší obyvatelé mají na Řeky trošku jiné rysy. Každej druhej vypadá jako pirát! 


Cestou do mraků jsme potkali jeden roztomilý protipirátský domek. Nahoře jsme neviděli na pár metrů...


Ale vinařství jsme našli. Je to zázrak. Dionýsos se tu vyznamenal. Takový mrňky rostlinky s mrňkama hrozinkama a takový víno. Poslechli jsme si o historii a výrobě (neuvěřitelný), prošli vinici, okoukli amfory zakopané v zemi a na vlastní chuťové pohárky se přesvědčili, že je velký rozdíl mezi vínem zakopaným a vínem, co trapně zrálo v tanku. Nakoupili jsme. To víno z podzemní amfory je dokonalé.


Pochodili jsme malinko krajinou. Viděla jsem svůj první jahodový strom! Jupíííí! Planika obecná. Fakt vtipnej kousek. Tady je tolik botanických skvostů. 


Pak jsme sedli zase do auta a hned brzdili. Tentokrát jsme vezli učitelku, které se rozbilo auto. Bydlí dole v Gialiskari, ale učí tady v Christos, tak jestli ji vezmeme, to má fakt štěstí, protože je siesta a nic nejezdí, ona je tedy z Athén, ale už rok je tady. Tady je totiž krásně! Kde bydlíte vy? V Nas. Aha, tak bacha na vlny, dnes je hnusné počasí. Jako na podzim. No vždyť už zítra je.



Ikaria nám zítřejší odjezd usnadňuje. V Avlaki, místě s přístavem a údajně skvělou rybí tavernou chcíp‘ pes a majitel jediného podniku myl auto napěněnou houbičkou způsobem, který svědčil o velmi nezdravě vřelém vztahu k té zrezivělé plechovce. Nás odbyl striktním a zopakovaným: NO! NO!  

Tak jsme se na všechno vykašlali a jeli k přístěnku, zahodili bágly a foťáky a šli do kafrem vybrané Aničky (velká pochvala!). Nechala jsem si z ledu vylovit sépii krasavici kalamáru přepěknou a kafr rybku roztomilou a měli jsme večeři báječnou.
Večer jsme završili posezením se Sofií (maminka Afroditi) u tekuté mastichy. Potvrdilo se to, co jsem se leckde dočetla, že peníze za cokoli (v našem případě za ubytování) jim musíte vnutit. Proti zisku udělají cokoli. Pak nám ještě nalila plné skleničky s sebou do přístěnku, takže v tuto chvíli už nevím, co píšu a přeju dobrou noc!

Ikaria 2018 - den druhý - střed


Ikaria je krásná. Ale taky drsná. 


Začnu dnes skoro od konce. Za sto dvaceti zatáčkami, šedesáti výmoly a jedním pohořím sluní se na jižním pobřeží na konci všech cest Μαγγανιτης. 


Nádherný přístav, okolí potěší každého šutrologa, na takové kamenné nápady musel mít někdo fakt bujnou fantazii. My měli hlad. Tak jsme šli na rybu. 


V kuchyni jsme zírali na dnešní úlovek, kafr šel hned po tě nejobyčejnější šedé, a než jsem si stačila vybrat nějakou podobnou nenápadnou, chmátnul kuchař po červené, že prý je to holka a ten šedivej je kluk.... slušelo jim to spolu... nebudu vás napínat, červená ryba byla skvělá. Jo a ten kuchař je stopro pirát.


Ovšem gastrozážitek dne bylo víno zdejší drsné. Objednali jsme si půllitrový džbánek. Jantarová tekutina na první pohled vůbec nevzbuzovala důvěru. Pak jsme to ochutnali.... ...a mně se splnil sen. Portské, které NENÍ sladké EXISTUJE!!! 

Pozor! Někdo vám chňape po lodi!

Po první skleničce kafr konstatoval, že není schopen řídit, po druhé začal být neskutečně zábavný společník, strašně jsme se nasmáli, ale byli jsme v tom sami, ostatní hosté měli většinou kolu. Po třetí skleničce kafr prohlásil, že je skvělý řidič, odmotal se zaplatit a vyrazili jsme. Zkraje se dožadoval středové bílé čáry (na šotolině!), aby měl vodící linku, ale pak se vysmál stopce a na pláži, kterou sem přenesli ze Seychel, jsme byli v minutě. 


Tedy na parkovišti nad ní, ona je to holka marnivá, namyšlená a je trošinku nedobytná. Ale je nádherná a koupání bylo fantastické. Marně přemýšlím, s čím ji srovnat. Voda má barvu jako na Lefkádě na západě, ale vlny jsou úplně přesně akorát, aby se dalo plavat... 



...nemuset šplhat jako horská koza zpátky, ležela bych v moři nebo na tom báječně vyhřátém balvanu celé hodiny, nejlíp až do tmy a možná ještě dál. Ovšem i tak jsem škrtla spoustu dalších cílů. 

Tak teď hezky zpět k tomu, co jsme splnili:

Ráno jsme byli první (ještě i před partou dělníků, co tam přijela cosi kutat) u kláštera Θεοκτίστης. 



Přivítala nás černá koza a zrzavé kotě. Klášter je malebný na krásném místě vysoko v lese, ale je vlastně jen takovým předkrmem, než vás překvapí... 




...kaple Θεοσκέπαστης. Tu chce vidět každý. My jsme naši touhu vidět ji bez davu (turisti tu jsou, a ne že ne) zaplatili blbým světlem: slunce v mracích a ocelově šedé nebe, no prostě hnus velebnosti. 



Tak jsme se kochali. Kapličkou, obrovským starým dubem, klášterem... no a mezitím se z jednoho domečku vyloupla babička, uvařila nám kafe a my si navrch ještě koupili místní ořechovici. 



Pak jsme se spustili k moři do městečka Kampos, uprostřed kterého je kopec a na něm stávalo Oenoe. Jedno ze čtyř zdejších starověkých měst. Z téměř nijakých informaci na netu jsem pochopila, že toto město používali místní v průběhu staletí jako materiál na stavbu kostela a svých domů a malé muzeum je sice volně přístupné, ale zavřené, totiž ptejte se po Vasilovi. Zaparkovali jsme omylem na soukromém místě před lékárnou, ale když jsme vybíhajícímu lékárníkovi řekli, že jdeme do muzea, tak jen mávl rukou. 



Muzeum bylo zavřené,  ale už cestou k němu jsme skutečně nacházeli kusy mramorových sloupů zapasovaných na neskutečných místech. Obešli jsme kostelík. Opět mistrně využité sloupy a fragmenty soch a stél. Před kostelíkem byl dokonce mramorový sarkofág.



Vydrápali jsme se na kopec, celý ho prošli a neviděli na něm ani prd, jen občas nějaký kus šutru. Nepodařilo se mi ani zahlédnout byzantské zbytky, které měly být někde na úbočí. 


vlevo kostelík, proti nám muzeum, vpravo kopec - to jsme my a za chvilku potkáme Vasila
Když jsme se klouzali prachem dolů zpět ke kostelíku, čekal nás před muzeem Vasil (asi, nepředstavovali jsme se). Hurá!  Uvidíme muzeum. A viděli jsme. Byla to jedna místnost se třemi vitrínkami obložená mramorovými fragmenty. Vasil nás pustil dovnitř, a když viděl náš seriózní zájem o každý střep, dal nám výklad ke všemu, na co jsme zrovna čučeli (škrabka, hračky, nůž - koník, skleněná lahvička na parfém - modro žlutá krásná, neolitické zbytky nástrojů, mramorový sloup z gymnasionu popsaný jmény učitelů a žáků), pak nám Vasil odemkl i kostelík, abychom viděli, jak mistrně si půjčili mramory na podlahu a ukázal nám místo s původními ikonami na stěnách, které není jediné přebílené a celé jsme to tam mohli prošmejdit a kafr si mohl udělat pár celkových obrázků kostelíku i muzea přesto, že prý se to nesmí. Byl to zážitek. 



Pak jsme nenašli správnou cestu do zdejšího unikátního lesa, kde rostou zajímavé stromy a chtěla jsem to vidět (škrtla jsem kvůli tomu i nějakou horskou vesničku) a místo toho jsme strávili čas tak, jak jsem psala na začátku☺

dědeček kráčí po středové čáře a pak prostě směle vkročí přímo před váš vůz 
Cestou domu jsme vzali stopaře dědečka, který mě trošku děsil svým zjevem i způsoby, mlel řekounsky tak rychle, že nevím ani prd, a jestli si myslíte, že za odměnu jsme stihli tu ranní kapličku v zapadajícím slunci a vyfotili si ji aspoň večer, tak se šeredně pletete. 



Přišel velkej mrak, ukrutně se vysmál našemu sprintu od auta přes klášter a zlomyslně umožnil jednomu slunečnímu paprsku vteřinovou ukázku, jak to mohlo bejt krásný, kdybychom to stihli. 



do téhle vesničky jsme vezli dnešního stopaře
V sobotu nás čeká divoký západ. Dobrou noc.

Ikaria 2018 - den první - východ


Ikaria je krásná. 
Překvapení za překvapením. Hned ráno těžké tmavé mraky, chladno, málem nevlídno. 



Pohoří Atheras mraky přitahuje. Všechno spalo, nikde nikdo. Tak jsme vyrazili za poznáním. Po pár kilometrech jsme objevili pekárničku, posnídali řecké kafe a fotili a fotili a fotili.



Nemá cenu plánovat. Krajina je úžasně rozmanitá, přeukrutně kopcovitá, rovný kus silnice je tu jen letištní dráha. 



Za každou desátou zatáčkou je skladiště vraků aut a silniční techniky z celého egejského souostroví a přilehlého vesmíru. Co s tím má kdo v plánu nebo si to sem před lety (podle stavu porostu všudypřítomného prorůstajíciho) uklidil... 



...ví bůh nebo komunisti, jejichž plakáty visí v každé druhé zatáčce, a jejichž symboly je pomalovaný kdejaký patník, skála nebo zeď. 



Nenašli jsme dva kostelíky, které jsem si přála vidět, ale našli jsme dva úplně jiné... překrasné... všechno je v rovnováze. 






Viděli jsme krásně zachovalou věž,...



...která pamatuje Alexandra (už zas! :) …



...na úžasném nalezišti na krásném místě s výhledem na Samos. 



Našli jsme menhiry, takovou místní záhadu. Máme posekané nohy od roští, ale stálo to za to!  



Našli jsme i věž, o které nevíme nic, ale líbila se nám taky. kafrovi se líbilo i fotbalové hřiště hned vedle. Já v té udusanině hřiště neviděla, ani v těch zrezlých trubkách branky neodhalila.


nenechte se zmást, tohle je letiště :)
Na zpáteční cestě jsme viděli, jak se z příkopu vedle silnice líhnou ženy v černém (hřbitůvky tu mají na neskutečných místech, ale jestli to byl tento případ, netuším, mohl tam být někde i kostelík, ten terén je tu strašně nepřehledný, ve svahu je úplně všechno). Tak jsme dvěma sympatickým dámám nabídli odvoz a ony rády přijaly. Slunce zrovna pralo jako šílené a ony to neměly kousek. Povídali jsme si rukama nohama a bylo to úžasně milé. Ještě když vystupovaly nevěřícně kroutily hlavinkami: Čechia, chm, chm, Čechia…


Večeřeli jsme při západu slunce, nad krásnou pláží s řekou a antickým městem (no tak dobře, je to jen pár kamenů), několik kroků od našeho přístěnku pod schody. Dobrou noc☺