Pohlednice z Apulie - Altamura a Gravina Di Puglia

Poslední výletní den jsme zahájili velmi dobrodružně. Ale to je tajem.
Musíte osobně. Vlastně to byl pohádkový den o několika kapitolách.
Kapitola první: Tajemství

Tou druhou bylo město Altamura. Vysoká zeď.

Město založil a vysokými hradbami obehnal Fridrich II. Štaufský na místě obývaném od pravěku. 
Takže Kapitola druhá: Tajuplný objev v jeskyni.
Museli jsme do muzea. Jeskyně Lamalunga je nepřístupná. Celkem logicky. V roce 1993 v ní objevili zvápenatělé lidské ostatky, které se již staly součástí jeskyně, respektive krápníků a tak tam tu lebku i ty ramenní kosti, které koukaly, rozumně nechali.
Před pár lety odebrali vzorky DNA a překvapení bylo na světě. Jde o  vůbec nejstarší lidský vzorek DNA. Byl to neandrtálec. Možná. Měl smůlu, spadl do jeskyně pravděpodobně komínem a jeho zranění mu neumožnila vydrápat se zpět na povrch (šlo-li to vůbec). Zemřel asi hlady a vyčerpáním a jeho tělo mělo kolem 150 000 let na to, aby se stalo nedílnou součástí jeskyně.

To je fotka fotky, dostat se k němu nedá. V muzeu je kopie lebky a díky všemu měření a laserovému skenování a odběrům se těm dvěma bratrům, co dávali do kupy Ötziho, podařilo vymodelovat i celé tělo Altamurského chlápka.

Zatímco tělo vykazuje jasné neandrtálské rysy, lebka je trošku jiná a jde možná o nějaký mezistupeň k homo heidelbergensis nebo úplně jiný samostatný druh (???)

Je to všechno ukrutně zajímavé, ale jenom v italštině, tak je dobré aspoň něco málo vědět předem. Obrázkový doprovod je fajn, celé je to hodně popisné a názorné, určené hlavně školním výpravám. Byly tam s námi, takže to bylo tuplovaná a hlučná zábava. I zbylá část muzea je zajímavá, trošku mi připomíná muzeum v Sitii na Krétě.

Od muzea co by kamenem dohodil - historické centrum Altamury:

Ve starém městě jsem dech minulosti kompenzovala pozorováním budoucnosti.

Chloubou Altamury je Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Cattedrale di Santa Maria Assunta) založená roku 1232. 

Pozdně románská - raně gotická stavba má prý nejsložitější vyřezávaný portál v Apulii...

… a udržet tu rozetu je docela dřina.

Kapitola třetí: Nejlepší chléb, který jsem kdy jedl
To netvrdíme my, to řekl Horatius v roce 37 před naším letopočtem. A od té doby se ten chleba dělá pořád stejně z krupice ze zdejší pšenice. Má ochrannou známku a svůj koutek v muzeu:




Takhle se tam povaluje před maketou pece. Je pravý a voněl, což mě trochu zmátlo, takže jsem muzeum tentokrát očuchávala doslova  :) Je dost velký, takové naše dva pecny na sobě (menší na větším).


Ale protože dnešní pohádka byla výpravou do hluboké, přehluboké minulosti, kompenzace byla potřeba i v tomto případě. Prošli jsme tedy starým městem, kolem paláce Viti (asi nejstarší budovou ve městě) a Bari bránou vylezli ven, přeskákali na zdejší poměry rušnou křižovatku, šli chvilku s kopečka a pak včas odbočili. Ulice byla prázdná, tichá, nikde nikdo. Blížili jsme se ke dveřím, za kterými jsem si slibovala pohled do budoucnosti, ale bylo zavřeno. Zklamaně jsem chvilku postávala, když tu najednou, co se nestalo. Menší dveře se otevřely a vyšel usměvavý sympaťák ověšený neskladnými rozměrnými taškami. Jsme tu dobře! Viděl naše otazníky v očích, zvedl ty tašky a hned povídá: "nejlepší chleba na světě!" "No jo ale je zavřeno", my na to. "To nevadí, jděte dovnitř." Tak jsme šli.
A oni nám ještě v odpoledni vynalezli chleba, který se mi  druhý den podařilo nacpat do kufru a přivézt domů a nechali nás fotit v pekárně nejlepšího chleba na světě! Pohled do budoucnosti mám: chleby zítřka!

S chlebem na zádech jsme dorazili do skvělé kafíčkárny, dali si zmrzku a vyhlášené zákusky ke kafi a doufali, že se zázrak zopakuje i s protější sýrárnou, ale roleta byla stažena nekompromisně.

Tak jsme si udělali radost řeckým kostelíkem umístěným u starých městských hradeb:

V 15. století to byl asi San Salvatore a ještě se sousedním kostelem Santa Maria della Porta sloužil velkému řeckému společenství. Zaklíněný mezi větším kostelem a obrannou zdí z 16. století přečkal až dodnes jako San Liberatore (možná podle řeckého nápisu vedle vstupu "osvobození"?).

Na rozloučenou jsme vyrazili ještě do Graviny. Město přilepené na stěny hluboké skalní rokle, podobný model jako Matera nad stejnou řekou, jen výš proti proudu.

Gravina di Puglia. Název města v překladu znamená „strž“ nebo „rokle“. A taky ano! Bydlí se tu od doby bronzové, za Římské říše bylo město důležitou zastávkou na známé silnici Via Appia. Rozhodně se doporučuje navštívit skalní kostely a prehistorická, středověká i novověká jeskynní obydlí, ve kterých lidé bydleli ještě v roce 1950 nebo kostel sv. Michala, což je v pískovci vytesaná pětilodní bazilika, a jeskynní kryptu kostela San Vito Vecchio.




My jsme z toho všeho viděli pendrek, protože obloha se zatáhla černočernými mračny, vytasila na nás pekelné blesky a spláchla nás divokým vodním přívalem. Tak zase někdy na viděnou...