Ikaria 2018 - den druhý - střed

Ikaria je krásná. Ale taky drsná. 

Začnu dnes skoro od konce. Za sto dvaceti zatáčkami, šedesáti výmoly a jedním pohořím sluní se na jižním pobřeží na konci všech cest Μαγγανιτης. 

Nádherný přístav, okolí potěší každého šutrologa, na takové kamenné nápady musel mít někdo fakt bujnou fantazii. My měli hlad. Tak jsme šli na rybu. 

V kuchyni jsme zírali na dnešní úlovek, kafr šel hned po tě nejobyčejnější šedé, a než jsem si stačila vybrat nějakou podobnou nenápadnou, chmátnul kuchař po červené, že prý je to holka a ten šedivej je kluk.... slušelo jim to spolu... nebudu vás napínat, červená ryba byla skvělá. Jo a ten kuchař je stopro pirát.

Ovšem gastrozážitek dne bylo víno zdejší drsné. Objednali jsme si půllitrový džbánek. Jantarová tekutina na první pohled vůbec nevzbuzovala důvěru. Pak jsme to ochutnali.... ...a mně se splnil sen. Portské, které NENÍ sladké EXISTUJE!!! 

Pozor! Někdo vám chňape po lodi!

Po první skleničce kafr konstatoval, že není schopen řídit, po druhé začal být neskutečně zábavný společník, strašně jsme se nasmáli, ale byli jsme v tom sami, ostatní hosté měli většinou kolu. Po třetí skleničce kafr prohlásil, že je skvělý řidič, odmotal se zaplatit a vyrazili jsme. Zkraje se dožadoval středové bílé čáry (na šotolině!), aby měl vodící linku, ale pak se vysmál stopce a na pláži, kterou sem přenesli ze Seychel, jsme byli v minutě. 

Tedy na parkovišti nad ní, ona je to holka marnivá, namyšlená a je trošinku nedobytná. Ale je nádherná a koupání bylo fantastické. Marně přemýšlím, s čím ji srovnat. Voda má barvu jako na Lefkádě na západě, ale vlny jsou úplně přesně akorát, aby se dalo plavat... 

...nemuset šplhat jako horská koza zpátky, ležela bych v moři nebo na tom báječně vyhřátém balvanu celé hodiny, nejlíp až do tmy a možná ještě dál. Ovšem i tak jsem škrtla spoustu dalších cílů. 

Tak teď hezky zpět k tomu, co jsme splnili:

Ráno jsme byli první (ještě i před partou dělníků, co tam přijela cosi kutat) u kláštera Θεοκτίστης. 

Přivítala nás černá koza a zrzavé kotě. Klášter je malebný na krásném místě vysoko v lese, ale je vlastně jen takovým předkrmem, než vás překvapí... 

...kaple Θεοσκέπαστης. Tu chce vidět každý. My jsme naši touhu vidět ji bez davu (turisti tu jsou, a ne že ne) zaplatili blbým světlem: slunce v mracích a ocelově šedé nebe, no prostě hnus velebnosti. 

Tak jsme se kochali. Kapličkou, obrovským starým dubem, klášterem... no a mezitím se z jednoho domečku vyloupla babička, uvařila nám kafe a my si navrch ještě koupili místní ořechovici. 

Pak jsme se spustili k moři do městečka Kampos, uprostřed kterého je kopec a na něm stávalo Oenoe. Jedno ze čtyř zdejších starověkých měst. Z téměř nijakých informaci na netu jsem pochopila, že toto město používali místní v průběhu staletí jako materiál na stavbu kostela a svých domů a malé muzeum je sice volně přístupné, ale zavřené, totiž ptejte se po Vasilovi. Zaparkovali jsme omylem na soukromém místě před lékárnou, ale když jsme vybíhajícímu lékárníkovi řekli, že jdeme do muzea, tak jen mávl rukou. 

Muzeum bylo zavřené,  ale už cestou k němu jsme skutečně nacházeli kusy mramorových sloupů zapasovaných na neskutečných místech. Obešli jsme kostelík. Opět mistrně využité sloupy a fragmenty soch a stél. Před kostelíkem byl dokonce mramorový sarkofág.

Vydrápali jsme se na kopec, celý ho prošli a neviděli na něm ani prd, jen občas nějaký kus šutru. Nepodařilo se mi ani zahlédnout byzantské zbytky, které měly být někde na úbočí. 

vlevo kostelík, proti nám muzeum, vpravo kopec - to jsme my a za chvilku potkáme Vasila

Když jsme se klouzali prachem dolů zpět ke kostelíku, čekal nás před muzeem Vasil (asi, nepředstavovali jsme se). Hurá!  Uvidíme muzeum. A viděli jsme. Byla to jedna místnost se třemi vitrínkami obložená mramorovými fragmenty. Vasil nás pustil dovnitř, a když viděl náš seriózní zájem o každý střep, dal nám výklad ke všemu, na co jsme zrovna čučeli (škrabka, hračky, nůž - koník, skleněná lahvička na parfém - modro žlutá krásná, neolitické zbytky nástrojů, mramorový sloup z gymnasionu popsaný jmény učitelů a žáků), pak nám Vasil odemkl i kostelík, abychom viděli, jak mistrně si půjčili mramory na podlahu a ukázal nám místo s původními ikonami na stěnách, které není jediné přebílené a celé jsme to tam mohli prošmejdit a kafr si mohl udělat pár celkových obrázků kostelíku i muzea přesto, že prý se to nesmí. Byl to zážitek. 

Pak jsme nenašli správnou cestu do zdejšího unikátního lesa, kde rostou zajímavé stromy a chtěla jsem to vidět (škrtla jsem kvůli tomu i nějakou horskou vesničku) a místo toho jsme strávili čas tak, jak jsem psala na začátku☺

dědeček kráčí po středové čáře a pak prostě směle vkročí přímo před váš vůz 

Cestou domu jsme vzali stopaře dědečka, který mě trošku děsil svým zjevem i způsoby, mlel řekounsky tak rychle, že nevím ani prd, a jestli si myslíte, že za odměnu jsme stihli tu ranní kapličku v zapadajícím slunci a vyfotili si ji aspoň večer, tak se šeredně pletete. 

Přišel velkej mrak, ukrutně se vysmál našemu sprintu od auta přes klášter a zlomyslně umožnil jednomu slunečnímu paprsku vteřinovou ukázku, jak to mohlo bejt krásný, kdybychom to stihli. 

do téhle vesničky jsme vezli dnešního stopaře

V sobotu nás čeká divoký západ. Dobrou noc.