Ikaria je krásná. Ikaria je drsná. Ikaria je nevyzpytatelná.
Ráno jsme
opět vstávali do mraků, což je trochu matoucí, protože to vypadá, že
žádné ráno není. Vyjeli jsme později, než by se mi líbilo, ale hned
jsme skluz dohnali, protože tam, kde měla být šotolina, byl funglnový
asfaltový koberec.
Takže západní, takřka neobydlené, divoké, skalnaté, rozeklané,
větry a vlnami bičované pobřeží lemuje nejlepší silnice ostrova! Díky tomu jsme
minuli odbočku ke klášteru. Přišla dřív, než jsme čekali.
Μονή
Ευαγγελισμού Μαυριάνου je na neuvěřitelném místě. Takhle si představuji konec
světa. Motali jsme se před vrátky a najednou byl u nás. Bílé roucho až na zem,
zlatě zdobené, kvalitní plnovous a řecky: jak prej se máme. Já na to: καλά. Přešel do
angličtiny: a odkud jsme. Že jsme Češi ho uspokojilo a hned vyprávěl: když
tu byli Němci, Germánia, tak dělal že nerozumí: Arménia? Albánia? Ha ha
ha. Počkejte, já jsem si sem jen odskočil do auta pro brejle... ...pojďte
za mnou... kde bydlíte? V Armenistis? Honem jsem řekla, že ne (Armenistis
je místní turistické hnízdo), že bydlíme v Nas. Pro jistotu jsem to
zopakovala. Ha ha ha. Tak ty bydlíš v Nas, ukázal na mě, a ty bydlíš
kde? Prstem málem bodl do kafra... haha ha... jste manželé? A děti máte?
Ani jsme si nevšimli, že jsme došli ke kostelíku. Přestal klást otázky
a v okamžiku, kdy zvedl nohu na první schod vedoucí dovnitř, začal zpívat a
mniši sedící uvnitř se přidávali. Znělo to úžasně. Byli jsme na takovém místě...
…kousek pod námi burácelo moře...
…nad námi se zvedaly hory, a z jejich vrcholku
se směrem k nám valila mračna a do toho ty zpěvy…
Pak nás ze zálohy přepadl
mužíček s hráběmi, ale než jsme si rukama nohama hráběma vyměnili zdvořilosti,
tak naopak jeho přepadly ženy, že mají potíže s vodou, ať s tou prasklou hadicí
něco udělá, že chtějí dát čerstvou vodu do vázy. Teprve když bylo všechno vyřešeno, připojily se holky k liturgii (zpěvy měly najednou další rozměr) a pan Hrabička
si v klidu odkráčel podél hadice, z níž na mnoha dalších místech unikala voda
do nikam.
Vody má Ikaria dost. Jsou tu potoky, řeky a vodopády i teď na konci
léta oplývající vodou.
Cestou k majáku, který jsme nenašli, zahlédli jsme
minikapličku, a když jsem se k ní jako měřítko drápala...
...uviděla jsem v
protějším svahu další smetiště a skladiště vraků a velmi neopatrně se o něm zmínila.
Další
hodinu se kafr ometal s foťákem kolem (i uvnitř!) drtiče kamenů Pioneer amerického původu v pokročilém stadiu rozkladu a rozpadu. Udělala jsem pár fotek "pro pojišťovnu" (to už se stává tradicí) a měla jenom jednu slabší chvilku, kdy jsem vážně uvažovala...
.
..že to růžové tlačítko stisknu...
Tady na západě
se ve svazích válejí takové ufounské megabalvany elipsoidní a těch místní
využívali a stavěli pod nimi domečky, které nejsou vidět. Stejně si ale
myslím, že piráti se sem nějakým způsobem vetřeli, ti zdejší obyvatelé
mají na Řeky trošku jiné rysy. Každej druhej vypadá jako pirát!
Cestou do mraků jsme potkali jeden roztomilý protipirátský domek. Nahoře jsme neviděli na pár metrů...
Ale vinařství jsme našli. Je to zázrak.
Dionýsos se tu vyznamenal. Takový mrňky rostlinky s mrňkama hrozinkama a takový
víno. Poslechli jsme si o historii a výrobě (neuvěřitelný), prošli vinici,
okoukli amfory zakopané v zemi a na vlastní chuťové pohárky se přesvědčili, že
je velký rozdíl mezi vínem zakopaným a vínem, co trapně zrálo v tanku. Nakoupili jsme. To víno z podzemní amfory je dokonalé.
Pochodili jsme malinko krajinou. Viděla jsem svůj první jahodový strom! Jupíííí!
Planika obecná. Fakt vtipnej kousek. Tady je tolik botanických skvostů.
Pak
jsme sedli zase do auta a hned brzdili. Tentokrát jsme vezli
učitelku, které se rozbilo auto. Bydlí dole v Gialiskari, ale učí tady v
Christos, tak jestli ji vezmeme, to má fakt štěstí, protože je siesta a nic
nejezdí, ona je tedy z Athén, ale už rok je tady. Tady je totiž krásně! Kde
bydlíte vy? V Nas. Aha, tak bacha na vlny, dnes je hnusné počasí. Jako na
podzim. No vždyť už zítra je.
Ikaria nám zítřejší odjezd usnadňuje. V Avlaki, místě s přístavem a údajně
skvělou rybí tavernou chcíp‘ pes a majitel jediného podniku myl auto napěněnou houbičkou způsobem, který svědčil o velmi nezdravě vřelém vztahu
k té zrezivělé plechovce. Nás odbyl striktním a zopakovaným: NO! NO!
Tak jsme se na všechno vykašlali a jeli k přístěnku, zahodili bágly a
foťáky a šli do kafrem vybrané Aničky (velká pochvala!). Nechala jsem si z
ledu vylovit sépii krasavici kalamáru přepěknou a kafr rybku roztomilou a měli
jsme večeři báječnou.
Večer jsme završili posezením
se Sofií (maminka Afroditi) u tekuté mastichy. Potvrdilo se to, co jsem se
leckde dočetla, že peníze za cokoli (v našem případě za ubytování) jim musíte vnutit. Proti zisku udělají
cokoli. Pak nám ještě nalila plné skleničky s sebou do přístěnku, takže v tuto
chvíli už nevím, co píšu a přeju dobrou noc! 
Žádné komentáře:
Okomentovat