Velmi krátký a velmi subjektivní cestopis
aneb tam, kde kouzla tajou s voskem
Ikaria je jedno z pěti míst na světě, kde se lidé
dožívají velmi vysokého věku. To si můžete leckde přečíst a k tomu i
spoustu hypotéz, proč tomu tak je. Pozoruhodnější však je, v jak výborné
jsou kondici (požehnanému věku navzdory). Neměli jsme ambice tomuhle tajemství
přijít na kloub. Spíš mě zajímala spousta dalších „pomluv“ a měla jsem takové
podezření, že je to „trochu jiný ostrov.“ A to teda je! Na tohle zjištění tam
není potřeba být týdny. Ale chtěla bych.
Našli jsme (mimo jiné) odpovědi na otázky:
1. Je tu jiné počasí než na Samosu, když je tento, co by kamenem?
2. Jsou tu opravdu divní lidé? *
3. Je tu tak odlišná krajina / příroda?
4. Je tu skutečně tak málo silnic?
*tvrdí Sámosané
malé vysvětlivky k 2.:
Ve středověku na Ikarii podnikali nájezdy piráti ze
sousedních ostrovů (Fourni). Místní využili přírody, kamenitého a členitého
terénu a stáhli se do vnitrozemí a postavili si domky skryté v kamenech
(antipirátské domky). Ostrov vypadal opuštěně, nájezdy ustaly.
V roce 1912 se Ikarští šprajcli proti Osmanům, vyhnali
tureckou posádku a vyhlásili samostatný stát s vlastní armádou, poštovními
známkami i hymnou. Ostrov nebyl plně soběstačný, takže to opravdu nebylo lehké
období.
Když koncem 2. světové války vyhnali Italy, mohli mít
vyhráno, ale athénská vláda vystěhovala na tento bezpečně vzdálený ostrov 13
tisíc nepohodlných komunistů (dnes má Ikaria 7 tisíc obyvatel). Ostrov nebyl na
takový nával připraven, nebylo dost jídla, zato nemocí ano. Navzdory tomu se
nově příchozí s místními sžili a dodnes tu volí… …hádejte koho. Athény
odpověděly nulovou podporou ostrova a jeho izolací. Ještě v 70. letech tu
neměli elektřinu, teplou vodu ani silnici.
No a v roce 2012 se u příležitosti stého výročí výše
zmíněné akce pokusili o repete a chtěli se odtrhnout od Řecka. Netrvali už
úplně na nezávislosti, ani k Turecku se prý nepohrnou, což takhle
k Rakousku, co to by tomu jako řeklo. Rakousko na to, že klíďopíďo.
Nakonec z toho sešlo (pravděpodobně po tom, co jim vyčíslili poměrnou část
řeckého dluhu, který s sebou dostanou jako vejslužku na cestu do Rakousko-Ikarské
republiky).
Následují autentické zápisky tak, jak jsem je každý večer
pomobilně posílala děťom, jen doplněné o fotky 😊
Den nultý – příjezd (pozdní večer)
Bydlíme. Trajekt jel později, přístav Evdilos už jsme viděli jen ve světle luceren.
Renu
jsem po menším zaváhání našla, auto máme jiné, je to velký Hyundai,
vešli bychom se pohodlně v pěti i s dětskou sedačkou. Do ubytování jsme jeli v
absolutní tmě, docela dobrodružství bez pouličního osvětlení, zvlášť, když asfaltka občas bez varování zmizí. Je to tu konec světa, a hlavně:
Afroditi tu není, Kostovi se nikdo nemůže dovolat, nikdo o nás neví, tak
nás šoupli do přístěnku pod schody. Ještě jsem z toho ostrova neviděla ani
olivovou větvičku a už jsem z něj celá vedle. kafr se sprchuje studenou vodou,
mě to čeká za chvilku. Dobrou noc :)
Žádné komentáře:
Okomentovat