Protože jsem včera u Luciina kostela vyřkla něco v tom smyslu: „už nefoť, takhle tady to slunce svítí furt a ještě tudy půjdeme,“ vzbudili jsme se dnes do podmračené oblohy a šedivá zůstala skoro celý den. To mám za to. A není to poprvé, fakt už bych si měla dávat pozor. Ale! Našli jsme úplnou náhodou skvělou snídanárnu na cestě z centra, takže každý autovýlet budeme zahajovat tam. Mám splněnou ricotu v takové nadýchané vánočce a luxusní kafe navrch.
Naše dnešní cesta časem začala v 18. století. Na mostě. Ponte Sant’Alfano dal postavit Giuseppe Landolina, baron z Alfama, aby usnadnil spojení svého léna s obcí Canicattini Bagni. Pro obchodníky, nikoli pro vesničany, takže se hned loupilo a zbojničilo, most měl bránu, která byla přísně střežena, ale znáte to. Pokaždé to nevyjde. Most z roku 1796 je nad hlubokou roklí (asi tak 20 metrů?) a je postavený z místního vápence.
Na straně vstupu do bývalého léna je „vítězný“ oblouk, ve kterém bývala dřevěná uzamykatelná brána. Po stranách jsou dva reliéfy, k nimž se časem připojily různé legendy. Nejoblíbenější je o dvou znesvářených mužích. Currarino a Calamaru se prý pohádali buď kvůli balíku dřeva nebo ženské. To je jistě rovnocenná příčina konfliktu. Souboj prý skončil nerozhodně, Calamaru přišel o nohu a Curraino o ruku. Varianta tvrdí, že oba přišli o život. Pokud setřeseme romantické příběhy dolů do rokle a zapojíme fantazii, můžeme si všimnout, že jedna postava drží láhev vína a druhá chleba. To má vyjadřovat pozvání do léna a jeho pohostinnost. Na mostě se už ráno vyhřívala tlupa ještěrek a kvetly kapary trnité. Byli jsme tam sami nekonečně dlouho.
Popojeli jsme proti proudu času, a to docela značně. Někdy kolem roku 664 př.n.l. založili syrakuští Řekové na vršku Acremonte mezi řekami Anapo a Tellaro město Akrai. Místo prý obývali Sikulové už ve 12. století př.n.l. Můžete tu obdivovat divadlo pro 660 lidí z 3.století (př.n.l.), akropoli, latomie (bývalé lomy na vápenec, současně obydlí i hrobky), květenu a ještěrky zas. Nejzachovalejší je divadlo.
Pořád se používá, takže zrovna natírali podlahu – strašně ta impregnace smrděla, navíc se to mísilo s nedalekým požárem. Jo, je to tak. Hoří. Už zas. Ale zpátky k rozvalinám. Je třeba nastartovat představivost, jsou to prostě šutry, takže my jsme byli dost spokojení.
Do doby, než přišel hlad. Naštěstí městečko Palazzolo Acreide je hned vedle. Měla jsem trochu strach, je neděle, to zas každý neotevře, navíc siesta… Druhý pokus vyšel a strávili jsme spoustu času v Infantinu. Splnila jsem si další sicilský mus a dala si arancini, kafr tuňákovo špenátovou věc, k tomu pivo včera objevené italské, a protože jsme se těmi kameny dost vysílili, po lehčím orestování ještě zmrzlinu a kafe. Znovu jsme se utvrdili, že zmrzlina je tady regulérní jídlo, které (alespoň mě) donutí vynechat večeři.
Ve velmi pomalém rytmu jsme se pustili do procházky městem, do kopce, po schodech nahoru a dolů a zase nahoru. Ostatně jsme v pohoří Iblei asi 670 m.n.m.
Středověké Palazzolo zpustošili Arabové, pak osídlili Normané a roku 1693 bylo zničeno velkým zemětřesením jako většina měst a obcí oblasti Val di Noto. Kvůli tomu jsou všechna tato města pozdně barokní a jejich stavby zhusta vedeny jako Světové dědictví Unesco.
Basilica di San Sebastiano například nebo Basilica di San Paolo. Na La Festu Svatého Pavla už se tady mohutně nacvičuje a chystá, město je plné dobrovolníků v červených tričkách se jménem a symbolem S. Paola na zádech, každá slušná domácnost má na balkonku nebo okně červenou vlajku a konstrukce plné barevných žárovek přes celá náměstí, ulice a domy si nezadají s vánoční výzdobou. Bude to velké.
Moc se nám líbily zbytky středověkého hradu nad městem. Castello Medievale byl poslední a nejvyšší bod Palazzola, který jsme podrobně očuchali.
Krásné to tu mají. Jsme nadšení. Dobrou noc.
kafr: ...aby nehořelo, když je to pokaždé, kdy někam přijedeme..., zirafa dorazí, a hoří
OdpovědětVymazat