Když jsme se včera plazili k domovu zmoženi nekonečnou sbírkou archeologického muzea, vyhlásil kafr invalidní stav a potřebu lázní. A že bychom se konečně mohli plážově poválet. Škrtla jsem čtvrteční plány a jala se hledat nejbližší rozumnou pláž. Nakonec jsem ale zvolila vzdálenější, s lehkou nadějí, že kdyby nás to ráchání přestalo bavit, je v blízkosti nějaký náhradní, resp. původní program.
Moře je lehce osvěžující, lidí na všední den docela dost (děti už mají prázdniny) a dvojitá / trojitá koupačka byla tak akorát. A čirou náhodou je docela nedaleko Villa Romana del Tellaro.
A už zase cestujeme časem... Roku 1971 se pod statkem z 18. století vylouply pozůstatky velké vily z pozdního římského období. Vykopávky byly, pokud jsem to správně pochopila, nelegální, tak netuším, jestli si tu dloubal archeolog amatér nebo zemědělec. Okolí řeky Tellaro je úrodné, jsou tu vinice a sady s citrusy a mandlovníky. Trvalo víc než třicet let, než byly nálezy dostatečně prozkoumány, nějaký čas vystavovány v Notu, a nakonec se vrátily na místo, kde byly už ve 4. století. Vila bývala rozlehlá (asi 500 metrů čtverečních), zničena požárem a jejím největším skvostem jsou překrásné mozaiky.
Jak s geometrickými, tak květinovými a figurálními motivy. Zajímavostí je výjev vykoupení Hektorova těla, epizoda nezmíněná v Homérově Iliadě, ale pocházející pravděpodobně z tragédie od Aischyla.
Další mozaika je s loveckými motivy a hostinou pod širým nebem. Personál byl v naprosté přesile, užili jsme si to tam sami.
Naší příští zastávkou mělo být historické Noto (Antica), tedy zbytky rozvalin původního města zničeného roku 1693 zemětřesením, kterému podlehlo více než 60 000 obyvatel z téměř 50 obcí od Katánie až po Modicu. Oblast Val di Noto vstala z popela a proměnila se v náhrdelník barokních perel navlečených v údolích jako zlatě zářící korálky. Každé město i městečko je prostě pozdně barokní. Protože na trase jsme míjeli i „nové“ Noto, navrhla jsem zastávku i v něm.
„Nesnáším baroko!“ „Jenom tam nakoukneme, a hned zase půjdeme. A můžeme si dát zmrzku, tu někde v rozvalinách nepořídíme.“ Zmrzlinu jsme si dali hned za bránou do města a vypadalo to opravdu na velmi krátkou zastávku.
Jenže pak jsem strčila nos do kostela Santa Chiara a tam nám paní Vstupenková řekla, ať si vyfotíme strop, a jestli nechceme čirou náhodou na střešní terasu. Ukázalo se, že odpůrce barokní architektury chce, výzvy jsou prý potřeba. Tak jsme tam vystoupali, fotili, zasekli se a fotili a fotili a staré Noto už jsme nestihli. Dobrou noc.
kafr: když fotíte ze střechy kostela, je baroko úplně fuk...
OdpovědětVymazat