Azorský deník - 25. červenec - São Miguel

Den desátý – 25. 7.

 
Furnas - jezero a park Terra Nostra

Když jsme se byli před dvěma lety podívat na stratovulkán Vesuv, spojili jsme to s očucháváním Solfatary (Flegrejská pole). Smrdělo to tam pekelně (to jsme si ostatně užili už na Nisyru), ale kafra mnohem víc zaujalo, že je přímo v Solfataře (tedy v kráteru) kemp s bazénem a restaurací, prostě, že to tam žije, čmoudíky nečmoudíky, síra nesíra. Hned by se prý ubytoval. Tak tady to má! 
Ale abych nepřišla zkrátka, nechala jsem si "lázeňský pobyt" nadělit k narozeninám. Děkuju mami, děkuju tati! 

Furnas je městečko v jedné ze dvou kalder sopky Furnas (30 000 a 20 000 let). V té druhé, západní, je v nadmořské výšce 281 metrů jezero s maximální hloubkou 15 m.

Ráno nám k snídani José připravil zdejší skorosladké chleby s marmeládou z ananasu a maracuji, pak jsme skokli do krámku pro vody na cesty a vyrazili k jezeru (na Floresi byla výborná voda z kohoutku, na Miguelu už ne, přesto ale ve Furnasu stáčejí hned dvě minerálky).

Už v roce 1832 si neznámý anglický osadník postavil u jezera dům. Od roku 1882 tu bydlel José do Canto, botanik, filantrop a zakladatel zahrady v hlavním městě. S jeho jménem se na ostrově potkáváme často.

Potýkáme se tu s fotografickými oříšky a výzvami. Třeba, jak vyfotit vítr. Mám na tohle téma spoustu fotek, ale nakonec sem stejně dávám stromy před větrem prchající :)

Kapli zasvěcenou Panně Marii Vítězné postavil pro svou ženu, která zemřela po nemoci, právě José do Canto. Igreja da Nossa Senhora das Vitórias na břehu jezera Furnas (architekt André Breton – inspirace kostelem v Angres - francouzská neogotika).

O kousek dál je z lávového kamene postavené informační centrum a kavárna s krásným výhledem na jezero.

Kafrova poznámka, že je to tu jako v Rakousku nebyla naštěstí zaslechnuta ani místňákem ani botanikem, takže žije. Já jsem chodící trpělivost, dala jsem mu čas a představte si, že během okružky kolkolem jezera zcela samostatně uznamenal, že ten porost je tu odlišný. Sice neocenil velikost kapradin, protože si myslel, že to jsou palmy, ale s několika vysvětlivkami byl nakonec s tím zdejším jurským parkem spokojený. 

Zvlášť, když v půlce trasy číhala kaldera s bublajícím bahnem, čmoudícími sopoušky, vroucími gejzíry...

...a jako bonus se tu připravovala naše večeře (zamluvili jsme si stůl i cozido na dnešní večer v jedné z restaurací). Cozido je zdejší specialita. Vezme se velký hrnec a naskládá se do něj maso, zelenina a nějaká ta klobása, celé se to zabalí a spustí do vykopané díry v kráteru. Zaklopí, zasype a nechá šest hodin v tom žhavém místě být. 

V obráceném gardu se hrnec vysvobodí a oběd / večeře se může servírovat. Zkontrolovali jsme tedy, jak je na tom naše cozido (na každém krtinci je zapíchnutá cedulka, se jménem restaurace) a šli si dát výbornou kukuřici (taky připravenou v kráteru). 

Po přesunu zpátky do lázeňského městečka jsme vzali útokem místní sýrárnu, která ve vlastní produkci dělá navíc ještě fantastickou zmrzlinu (a i bonbóny z bílé čokolády) a málem jsme měli málo času na zahradu Terra Nostra. A na tu jsem se opravdu moc těšila.

 

Hned za branou do parku hlídá převeliký obr - železnec robusta. Větve musí mít podepřené. Tenhle strom - liána tu bývá v parcích a na náměstích docela často. Tedy pokud to není železnec ztepilý, rozdíl nepoznám, oba mají takové ty štětky místo květů, oba jsou původem z Nového Zélandu.

Zahrada tu v místě, kterým protéká mnoho termálních pramenů, byla již před dvěma sty lety.

Někdy po roce 1775 Thomas Hickling, obchodník z Bostonu postavil jednoduchý dřevěný dům a před ním bazén. Pramen má teplotu 35 – 40°C, obsahuje velké množství minerálů a je relaxačním zážitkem pro každého návštěvníka. Dům se zahradou v průběhu let měnil vzhled i majitele.

Druhá polovina 19. století byla vrcholem zahradnictví na Azorech. Mezi mnoha vynikajícími zahradníky té doby byli António Borges, José do Canto a José Jácome Correia.

 

V roce 1920 byla zahrada poměrně zanedbaná. Ve třicátých letech získal Furnas pověst lázeňského střediska. 

Po druhé světové válce byla celá nemovitost získána firmou Terra Nostra, kterou spravoval Vasco Bensaude, sám nadšený zahradník. Zahrada byla rozšířena na současných 12,5 ha. 

 
S příchodem sedmdesátých let a rozvojem turismu byly objeveny i Azory a jejich překrásná krajina. V roce 1989 Filipe Bensaude, syn Vasca Bensaude rozhodl zahradu renovovat,   což svěřil zahradníkovi Davidovi Sayersovi, který spolu s pěstitelem Richardem Greenem zahradu zrekonstruoval a naprojektoval její vývoj do budoucnosti. Práce byla dokončena v zimě 1992/93. 

Najdete tu tématické zahrady, například cykasovou zahradu s osmdesáti pěti různými druhy a poddruhy, kapradiny (téměř 300), kamélie (600), bromélie (100), azorský endemitní a přirozený porost...

 ...a můžete tu spletitými cestičkami bloudit hodiny a hodiny...

...dokud nedostanete hlad! Na závěr dne přišlo cozido. Na doporučení číšníka s červeným vínem místní produkce. Úplně nás to zabilo. Já tušila, že to bude masakr a nechávala jsem si místo v žaludku, věděla jsem zhruba, co nás čeká, ale skutečnost… Maso i zelenina úžasné, chuťově to bylo dokonale navzájem ovlivněné a propojené… jen toho bylo vražedné množství. Nedali jsme to. Funíme a zítra asi nejíme. Dobrou noc.