Den jedenáctý – 26. 7.
Severozápad – Nordeste
Dnes poprvé na budíka. Touha po dobrém světle. Vybrala jsem vyhlídku na nejfotogeničtější maják ostrova. Byli jsme tam tak brzy, že nás přijel zkontrolovat i policista.
Sluníčko bylo sice tak akorát vysoko (nebo nízko), ale přišly mraky. Ráno jsem připravila snídani s sebou, tak mi přišlo jako dobrý nápad ji sníst, když nám to zrovna nesvítí. Fotograf byl kvůli tomu pošmournu extra mrzutý, sladká snídaně mu náladu nezlepšila a jsem moc ráda, že ten mrak nakonec odtáhnul.
 |
| Farol do Arnel – 1876 |
Bylo to ukrutně zajímavé, protože ten turista, který šel s námi, byl taky námořník a ukázalo se, že sloužili oba se strážcem ve stejné době, ptal se na zajímavé věci a sice jsem se ztrácela v té záplavě letopočtů a technických parametrů, ale jinak to bylo poutavé přeukrutně. Nejvtipnější bylo líčení námořní služby, respektive důvodu, proč šel raději dělat strážce majáku, a pak nahoře u světla, jak to fungovalo, když tam byl ještě oheň, nikoli lampa. Dole u podlahy jsou v pravidelných rozestupech takové malé obdélníčkové škvíry se západkami: strážce majáku na úzké kruhové podestě skákal od jedné ke druhé a vykřikoval: „Oheň potřebuje kyslík, západku otevřít, oheň potřebuje víc kyslíku - otevřít, to je moc, zavřít, ale jen z té strany, co fouká vítr, pomoooc vichřice – zavřít, nenechte to vyhasnout – otevřít, tam ne! Tam!“ Zkuste si to představit na úzkém ochozu přerušeném schodištěm s lampou uprostřed! Námořníkově přítelkyni přitisknuté zády ke stěně to chvilkami nedělalo dobře.
Zasekli jsme se nejen tady, ale ještě focením loděk v přístavu...
...a než jsme dojeli do Nordeste, které je, co by kamenem, už jsme měli zase hlad. Pak, že nám to cozido pár dní vydrží! U mostu jsme objevili příjemné bistro pro místní, tak jsme si dali bifanu a pivo a pak i kafe a pastelku.
Okoukli jsme místní pobřežní bazének, který je plněn oceánem (a v zimě i řekou), marně hledali v několika obcích vyhlášená pekařství...
...a přískoky přes všechna severní miradoura se zvolna vraceli do Furnasu. V Achadinhe jsme se courli vesničkou, protože se nám moc líbila...
...a nechali se zlákat místním bufetem (my jsme nějací rozežraní nebo co?!), a když jsme ho opouštěli, pes, který do té doby pokojně ležel u chodníku, vyskočil a přidal se ke mně. Byl to takový přerostlý hrubosrstý jezevčík střihlý foxteriérem v krásných odstínech hnědé a zrzavé. Vyprávěli jsme si spolu o životě, jak to máme těžký, on mě chvílemi vedl, protože to tady zná a já mu na oplátku hlásila, že něco jede, aby včas vyskočil na chodník, což vždycky udělal. Uměl česky! Všechno bylo líbezné, dokud jsme nepřišli k autu. Nejdřív se strategicky umístil tak, že jsme nemohli vyjet. Vystoupila jsem a on si zase dřepnul vedle mě a společně jsme pozorovali, jak kafr báječně couvá. No bodejť, když se mu pod kolem nikdo neválí! Nebudu napínat. S potížemi, ale přece, se mi po delší době podařilo nastoupit a rozjeli jsme se, aniž bychom z něho udělali předložku. Jenže on za námi běžel takový, ale takový kus cesty, že v jeden moment kafr neodolal, začal lehce přibržďovat a prý ať klidně vystoupím a žiju si tu se psem, že něčemu takovému nemůže stát v cestě…
Jsme zpátky ve Furnasu, nácvik na festu je v plném proudu, duní nám na dvorku bicí a zkouška mikrofonu a taky nám sem do ulice šoupli cedule, že v neděli je zákaz parkování. To se hodí, to se zrovna stěhujeme s kufry. A teď ještě zpívá nějaká zdejší srdcerváčka dojemná. Dobrou noc, ať vás blešky... ...to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou...
Žádné komentáře:
Okomentovat