Den čtrnáctý – 29. 7.
Ponta Delgada – narozeninový den
Vyrazili jsme skoro za tmy, měli jsme nakonec větší časovou rezervu, než bychom potřebovali, ale měli jsme narozeniny a nechtěli je propásnout. Já dostala dnešní den od J a M a T a M 😊 DĚKUJU! kafr ode mne.
V přístavu hlavního města si nás (a ještě deset dalších zvědavců) vyzvedla bioložka, která se věnuje mimo jiné kytovcům a velrybám. Zasvětila nás do jejich zvyků a výskytu ve vodách zdejších, pověděla spoustu zajímavostí, zvlášť o těch, které máme šanci vidět, a pak už jsme se soukali do nepromoků a skorovestiček záchranných. Nalodili jsme se na malý člun (já si vzpomněla na tu divočinu cestou z Corva) a vyrazili jsme. Dnes jsme měli obrovské štěstí na počasí. Bylo nádherně, moře bylo klidné, foukalo akorát, slunilo přiměřeně. Zřejmě se tom ví i dole, protože jsme nemuseli nijak dlouho čekat a první vorvaň už nedaleko nás rozstřikoval svoje gejzírky.
Byl už ale na hladině zřejmě nějakou chvilku, tak to brzy zalomil.
S dalším to bylo podobné. Ale pak přišla promenáda velké mámy a „malého“ vorváňka. Měli jsme štěstí a obrovský zážitek.
Mezi námi byla třetina připravena na ještě větší adrenalin. V okamžiku, kdy kolem nás začali dovádět delfíni, odhodili tři kluci a jedno děvče nepromoky, nahodili šnorchly a hup k delfínům. Moc jsem jim fandila, protože ti delfíni skotačili jako psi. Věděli o nás (naší lodi) a lítali sem a tam, prostě nikdy nebylo jasné, kdo koho vlastně honí. Ovšem, když jsme byli u delfínů na dosah, aby mohli naši pasažéři vyskočit, bylo potřeba zastavit loď (ta ztichne), ale plavci musí honem naskákat směr delfíni a dělat čurbes ploutvemi, aby bylo delfínům jasno, že legrace pokračuje. Což oni tedy dobře vědí, tuhle zábavu jim tam vozí několikrát denně. My na palubě jsme měli pocit, že je to dost na pendrek (hladina se třpytí, není nic vidět), že delfíni zmizeli, ale opak je pravdou. Ti prevíti dobře vědí, že mají pozornost pod vodou a soudě podle vyprávění mladého páru z Londýna, který se s námi o své dojmy během zpáteční plavby podělil, vědí, jak na vás. Rozhodně jsou neuvěřitelně rychlí. Už když jsem fotila, věděla jsem, že zbytečně. Absolutně jsem neměla šanci je zachytit. Jenže když oni byli schopni dělat bleskové obraty na fleku. Dělali je prý i pod vodou v rámci hry na honěnou. Vyvinou rychlost až 60 km za hodinu. To nedám.
Cestou zpět jsme měli štěstí ještě na jednoho vorvaně, ale jen jsme k němu dojeli, zamával nám ocasní ploutví a zmizel v hlubině. Bylo to krásné rozloučení po několika nádherných hodinách uprostřed Atlantiku.
Tvar ocasu je u velryby totéž jako u nás otisk prstu.
Mírně jsme se zcivilizovali a šli za obědem. Je to trochu surovost, ale měli jsme chapadlo a žraloka. Pak jsme se courali městem od kostelíku ke kostelíku, obdivovali aktuální výzdobu,
díky které se město nedalo vůbec vyfotit (a to včetně jeho symbolu Portas da Cidade)...
...a najednou už bylo hodin tak akorát, abychom šli zkontrolovat ananasy. Je s nimi práce nekonečně, jako s dětmi. Nejdřív musíte nasekat starou rostlinu na asi dvaceticentimetrové kousky, ty pak šoupnout do zeminy, kterou si připravujete v extra skleníku. Trpělivě čekáte, až vyraší několik traviček – budoucích ananasů, které pěkně ručně rozesadíte v přesné vzdálenosti do skleníkových jesliček.
Když zodpovědně povyrostou, přesadí se s většími rozestupy do školky, když vykvetou, mažou do školy, ...
...a když jim to kvetení začne lézt do hlavy, honem jim tu korunku zaštípněte, aby vám nepřerostli přes hlavu. Je třeba, aby měli raději plné kebulky.
No a pak už jen koukáte, jak se vybarvujou. Pokud dobře, můžete je po osmnácti měsících poslat do světa. Do něho udělají díru jako likér, džem, marmeláda, džus, bonbóny i karamelky nebo třeba zmrzlina, ale není nad samotný ananas!
Žádné komentáře:
Okomentovat