Azorský deník - 28. červenec - São Miguel

Den třináctý – 28. 7.

Furnas a přesun do Ribeira Grande

Balíme, loučíme se s Josém, ale máme v městečku resty. 

 A nejsme sami. V noci nevěděli, kdy skončit a teď jsou v kalupu...

...ale někteří už jsou aspoň ve svátečním. Dnes je ta očekávaná Sláva. Festa Santa Ana.

My musíme navštívit zdejší pekárnu Bolos Lêvedos Rosa Quental s vyhlášenou specialitou: tentokrát nejlepším kynutým pečivem na Azorech...

...a chybí nám do sbírky omrknout naše sopoušky. Je to většinou tak: co má člověk hned u nosu…  …a nám to dští síru, bublá a duní sotva 400 metrů ode dveří.

A tak jako jsme v kaldeře u jezera viděli, jak se nám dělá večeře, tady jsme mohli sledovat přípravu kukuřice. Dali jsme si ji hned dvakrát. Je neskutečně dobrá. Roste tady všude okolo, pak ji napytlují a šoupnou do vroucího jásavě žlutého gejzíru. 

Během dne pytle vyměňují a přehazují a pak jen o pár desítek metrů přemístí ke dvěma stánkům, kde ji v případě vašeho zájmu střelhbitě oloupají.  Za euro.

 

Zatímco kafr dováděl se stativem a šedým filtrem, užívala jsem si ruchu lázeňského i průzkumu naprosto klidného okolí, obhlédla jsem snad všechny prameny a některé jsem ochutnala. 

Přestože dva vyvěrají hned vedle sebe jako dvojčata, jeden je zrzavý a druhý bílý. První chutná jako rozpuštěné zrezlé hřebíky a ten druhý jako hodně, ale hodně bublinkatá minerálka, kterou nejsem schopná chuťově k ničemu přirovnat. 

Buď že jsem tak zvědavá, nebo za to, že jsem včera předběhla procesí, opařila jsem si prst v prameni Santa Aqua. 

Furnas to jsou fumaroly, bahenní jezírka, skoro třicet pramenů s rozdílnou teplotou a chemickým složením (železo, bor, fluor, hydrogenuhličitan sodný). Vodoléčba se tu praktikuje od 19.stol.

 

Historicky doložené erupce - 1439, 1443 a 1630. Poslední erupce byla zároveň nejkatastrofičtější erupce na Azorech; vyžádala si asi 200 obětí na životech.

Z tohoto pramene berou vodu všichni, kteří ve Furnasu vyrábějí něco dobrého k snědku: sýrárna, pekárna, restaurace...

 A tenhle pramen je můj nejoblíběnější. Jednak jsem si v něm ochladila ten opařený prst a hlavně je na krásném klidném místě, kde potok, ve kterém už jsou smíchány snad všechny furnaské prameny, opouští bez valného zájmu město, aby po zhruba šesti kilometrech všechno rozpustil v moři. 

V Ribeira Grande bydlíme u Orlanda a jeho ženy, oba jsou velmi přátelští a vstřícní, takže kromě zítřka, kdy máme v plánu vyrážet hodně brzy, s nimi budeme velmi rádi snídat. Bydlíme tu nejdéle a myslím, že není důvod ke stížnostem. Dobrou noc.