Azorský deník - 27. červenec - São Miguel

Den dvanáctý – 27. 7.

Jihozápad - Vila Franca do Campo - Povoação

Město Vila Franca do Campo má na dohled roztomilý ostrov (nejhezčí je z letadla nebo dronu, protože laguna uvnitř je téměř dokonalý kruh)...

...a na druhé straně kostelík s pověstí...

Ermida de Nossa Senhora da Paz – Poustevna Panny Marie míru z roku 1746 stojí na místě staršího jednoduššího chrámku, který byl postaven podle legendy (pastýři našli obraz Panny Marie, odnesli si ho dom, obraz se vrátil na místo, a tak pořád dokola, až poblíž místa nálezu na místě chráněném před větrem započali se stavbou, ale ta byla do rána fuč a obraz zase na původním místě, tak si tedy dali říct a postavili ho zrovínka tam).

A navrch je odtamtud krásný výhled. 

Na bývalé hlavní město, do kterého jsme se sesypali, abychom si dali druhou snídani v Queijadas da Vila of Adelino Morgado and Daughters, kde dělají nejlepší queijadas na Azorech. Je to dokonalá sladkost pro start do nového dne. Taková malá světlá bábovička s cukrovanou čepicí. 

Vila Franca do Campo – město založil Gonçalo Vaz Botelho v polovině 15. století.            20. října 1522 zasáhlo město silné zemětřesení (asi 5 tisíc obyvatel zahynulo v troskách) a hlavním městem ostrova se stala Ponta Delgada. 

Město začalo znovu prosperovat od 18. století, zdrojem jeho příjmů se stalo pěstování pomerančů a ananasu.Tady se pečlivě štupujou sítě.

Známým rodákem je Bento de Góis (1562–1607) – jezuitský misionář a cestovatel, první Evropan, který se pozemní cestou dostal z Indie do Číny.

  Sopečné údolí Furnas – Povoação ukrývá 22 různých léčivých pramenů.

Počátek osídlování Azorských ostrovů. Povoação, kde se v roce 1427 vylodil Diogo Dilva s několika muži (celkem jich prý bylo devět). Vznikla tak první kolonie na ostrově: Povoação Velha. 

 

V 18. století se místo stalo centrem námořní výstavby díky dostatku dřeva na lodě. Roku 1935 obec poničilo zemětřesení.

Počasí rozhodlo o našem dalším programu. Bylo jasné, že budu škrtat, šlo jen o to, co. A protože se zdálo, že mračna mají čím dál větší trhliny, vynechali jsme trek k vodopádu a vydali se šotolinou do hor. 

Byla to krásná cesta jurským parkem plným endemitů, nikde nikdo. Vyhlídka Miradouro da Serra da Tronqueira je fantastická, zvlášť když vám příroda dopřeje bonus v podobě hýlů azorských. To jsou také endemiti a údajně azuroví, ale kdybyste vyhlíželi opravdu modré ptáky, nedočkali byste se. Ovšem krásní jsou! Takový roztomilý párek mi pózoval na větvi, jako na objednávku.

Jenomže! V tu chvíli máchnul kafr svým objektivem a hýli byli fuč. Zklamaně jsem si sedla na schody k vyhlídce a vyhlížela další ptactvo. Slyšela jsem kdeco, podle hlasu poznám jen kosa, takže jsem si mohla namlouvat přítomnost čehokoli. Neviděla jsem ani peříčko. Najednou se něco mihlo pod schody a hned to zmizelo. A znovu. Napodruhé už jsem věděla, že je to malé, hnědé (a heboučké, viď Jony) a tak jsem si napotřetí mohla užít lasičku, která si to vyrazila po schodech (přece se nebude prodírat tím vřesovcem). Uprostřed cesty zjistila, že jí tam někdo dřepí, vytřeštila se a definitivně zmizela. Celé to probíhalo ve vteřinách, bylo úplně jedno, že mám na foťáku dvoustovku a málem i zaostřeno. Nestihla jsem nic. Ale oční kontakt proběhl. Okolí Pico da Vara (nejvyššího vršku na ostrově) je krásné...

...vavřínový les, brusnice, cesmína, jalovec (dříve pokrývaly většinu Azorských ostrovů stálezelené lesy - laurisilva). Nafotila jsem si tady veškerou vzácnou lebedu... ...botanické okénko... ...někdy bude. Tohle je prazáčátek ostrovů, tady to poprvé vysoptilo z moře na hladinu a první azorský ostrov byl na světě.

K večeru jsme ještě zajeleli na vyhlídku Miradouro do Pico do Ferro, ze které je vidět celá naše domácí dvojkaldera s jezerem i městem (Furnas), ale mraky byly zpět.

Poslední večer tady "u pramene" nebyla jiná možnost. José nám doporučoval návštěvu venkovních potočních lázní Poça da Dona Beija večer nebo ráno, kvůli tomu, že voda je velmi horká. A to tedy je! Obešla jsem všechny bazénky, ale lišily se jen hloubkou nebo přítomností vodopádů, Teplota byla ve všech stejná. 39°C. Takže kafr se nořil a válel a já seděla na rantlíku a maximálně jsem si tam občas skorosedla nebo namáčela nohy, kochala se okolním porostem a vůbec tím faktem, že potokem pádí zrzavá horká voda, která nestydne. V téhle kaldeře je pramen vedle pramenu. Když se setmělo, rozsvítili mámivé lucerničky a musím přiznat, že bych tam z fleku usnula. Ale v jedenáct se zavírá, tak jsme se přemohli a vydali se k domovu, což sice není daleko, ale v rámci festy jsme narazili na ucpávku v podobě procesí, které mířilo veeelmi pooommmaaalým krokem od Santa Any (1760) k hlavnímu, tedy našemu kostelu Igreja De Nossa Senhora da Alegria. Procpali jsme se a za trest nám vyhrávali a petardovali a svítili a hlučeli skoro celou noc.