Cesta do Svaté země - 9. 5. pokračování

Jeruzalém potřetí - barvy všecky

druhá část

Cohorajim tov! Dobré odpoledne v Novém městě!

Protože jsme po obědě, nebudu vás trápit hádankou, co má Staré i Nové město společné a rovnou vám to prozradím: stavební materiál. 

 

Vápenec, kterému se (kupodivu) říká jeruzalémský kámen :) Není to jeden druh, lomy se postupně vzdalovaly od města, ale relativně nedávno (2008) byl při nějaké výstavbě objeven v centru města lom, kde se těžilo pro stavbu Druhého chrámu. Bloky vážily od dvou do pěti tun a Herodes prý měl deset tisíc mužů, kteří dopravovali pomocí kulatin, velbloudů a povozů tyto kvádry na stavbu Chrámové hory. Barva vápence z Judské vrchoviny je od bílé přes krémovou až po růžovou, ale všechny se při východu či západu slunce barví do zlaté. 

 

Zlatý Jeruzalém. Je to pro město natolik charakteristické, že se často tento kámen používá i pro izraelské stavby v zahraničí. Nová jeruzalémská zástavba je sice převážně z betonu, ale musí být tímto materiálem obložena.

Kuk!

Už při první návštěvě se mi moc líbilo u Jaffské brány, která nejen že odděluje Staré město od Nového a je orientačním bodem v blízkosti informačního centra, ale pro mě je hlavně symbolem energie města, která tady proudí všemi směry, mísí se a klokotá ve zrychleném rytmu, který jsem se marně snažila zachytit. 

 

V Jaffské bráně

Zatímco minule jsme za ní jen letmo nakoukli, tentokrát jsme jí prošli směrem k Jaffské třídě, první hlavní tepně rozrůstajícího se Jeruzaléma, vydlážděné v roce 1861. Byla to důležitá spojnice s přístavní Jaffou už ve starověku. Její dopravní přetížení vedlo k vyhloubení tunelu a v roce 2004 zmizela doprava pod zemí. Od roku 2011 na této pěší zóně drandí tramvaj, což bylo pro mě lehce znervózňující :)

 

Než jsem si ale začala hlídat záda před Jerusalem Light Rail, prošli jsme na Kikar Safra, náměstí městské správy s radnicí, otevřené v této podobě v roce 1993. 

Radnice z období britského mandátu tu stála už od roku 1930, k tomu ještě další řádka budov (bývalý ruský konzulát (1860), který později sloužil jako porodnice, budova katedry zoologie Hebrejské univerity, bývalá ruská nemocnice, arménské budovy atd). K těmto budovám navrhl kanadský židovský architekt Abel Joseph "Jack" Diamond tři novostavby a celé to propojil a sjednotil. Svůj první návrh domu prý nakreslil ve čtyřech letech :) 

Součástí prostoru je Pergola sloužící jako průchod od náměstí k Trojúhelníkové zahradě, 

 

Danielova zahrada (pojmenovaná po prvním židovském starostovi Jeruzaléma (1937) D. Austerovi), ve které najdete, mimo jiné, skulpturu Roye Lichtensteina s názvem Moderní hlava věnovanou památce Jicchaka Rabina. 

 

Podél schodiště od Jaffské třídy je 48 palem, najdete tu i nějakého lva (ale to v Jeruzalémě všude, je to znak města) a na zdi mozaikové provedení mapy světa Heinricha Büntinga z roku 1581.

Říká se jí také Jetelová mapa, tři lupeny jako světadíly (Amerika vlevo dole ještě nevýznamná), uprostřed Pupek světa = Jeruzalém (pro detailisty nahoře ještě Anglie a Dánsko, ve Středozemním moři plavou potvory a mezi Afrikou a Asií je nemodré Rudé moře)

 

Ale hurá na Jaffskou třídu. Krásným stylovým příkladem je budova centrální pošty z doby britského mandátu (1938) architekta Austena St. Barbe Harrisona (1891-1976). 

 

Pro Jeruzalém navrhl ještě například Rockefellerovo Muzeum, Vládní mincovnu (okolo té jsme jezdili busem, takže ji mám rozmazanou, ale je to krásná funkcionalistická stavba a pozor! Není obložená tím šutrem a je bílá! V Jeruzalémě se seznámil s Albertem Einsteinem, a prý spolu mudrovali o Hebrejské univerzitě (založena A. Einsteinem a Dr. Chaimem Weizmannem). Harrison Jeruzalém miloval, ale tak se naprdnul na Brity, jak se v kraji zdejším zachovali, že odešel na Kypr, kde podporoval přítele Lawrence Durrella. Ten mu za jeho nezištnou pomoc věnoval knihu Bitter Lemons (a my ten kyperský dům, kde kniha vznikala, před lety očumovali dost). Zbytek života strávil v Aténách u svého přítele, válečného fotoreportéra a fotografa Dimitri Papadimose. Těch příběhů je tolik!

Hned vedle pošty je budova Generali. V roce 1931 se italská Assicurazioni Generali u příležitosti stého výročí založení rozhodla otevřít pobočku v Jeruzalémě. 

 

Od britského úředníka získali pozemek (parkoviště autobusů) a oslovili židovsko-palestinského architekta Kauffmanna, jehož návrh posléze zamítli. Zato ten od italského Marcella Piacentiniho byl realizován (1935). Bez ohledu na to, že se jednalo o zakladatele tzv. fašistické architektury. Já vám pořád říkám, že je tady možné všechno. Mimochodem tenhle lev nemá s judským nic společného, je to lev Sv. Marka, patrona Benátek a je to symbol Generali od roku 1848. Půdorys budovy má tvar písmene "V" nebo (pro romantiky) je to příď lodi plující do křižovatky.

Jeruzalém má krásný Park Nezávislosti. Najdete tu prý Lví jeskyni (vůbec netuším nic), ale taky Mamilla Pool, což je veliká starověká cisterna, která byla součástí vodovodního systému města.

Taky tu jsou veřejné záchodky a ti, co na ně nepádili, jen tak lelkovali a po Karlově upozornění: "támhleto je dobře střežená budova amerického konzulátu", vytasili mobily a fotili si ji. Takže než bys řekl: nazáchodějeještějednapaní, milej strážce přiběhl, hrozil, podíval, nechal smazat a zase odběhl. Měl pravdu ten Karel :)

Muslimský hřbitov Mamilla (Ma'aman Allah) je zmiňován již v 11. století a označován jako největší a nejdůležitější v celé Palestině. Nutno poznamenat, že ještě v předislámském období tu pochovávali i křesťany.

 

Když jsme se začali zvolna vracet k Jaffské bráně, dal nám Karel rozchod, a my se mohli přibližovat samostatně.

Takže jsem fotograficky zvlčila a teď ještě uvidíte zbylé odstíny Jeruzaléma :)

 

Prosím vás, hlavně si tu nesedejte! Tady už bylo tolik, ale tolik úrazů!!! 

Nepoznáte umělecké dílo, snad?!

Lajla tov!

 

Cesta do Svaté země - 9. 5.

 

Jeruzalém potřetí - barvy všecky

první část

Šalom!

Dnes nás čekala jen krátká cesta do Jeruzaléma, ale o to dobrodružnější. Včera nás Karel na zpáteční cestě v autobuse připravoval na podmínky vstupu na Chrámovou horu: čekají nás dvě kontroly -  bezpečnostní a náboženská - žádné ostré předměty, nohy schované až ke kotníkům, zakrytá ramena, žádný výstřih, nesmíte se držet za ruce a už vůbec se nesmíte líbat. A pak to přišlo: žádné dlouhé objektivy! kafr vystartoval ze sedadla za Karlem😁

Vymysleli to tak, že prostě ten svůj mega batoh s objektivy zkusí nechat u bezpečáků a pak se pro něj s panem Ajsou vrátí a doženou nás na trase.

.....

Ráno před checkpointem se nakupovali velbloudi. Jak prostě denně jezdíme kolem, tak to v některých hlavách uzrálo k nákupu téhle šílené věci. Dárek pro vnoučata, recese, "vtipný" dárek pro kámoše.

No a než nám Karel řekl pár židovských vtipů a obohatil nás o další historická a kulturní fakta, už jsme vyskakovali pod Hnojnou bránou a mířili k Chrámové hoře. 

Jediný (přísně kontrolovaný) vstup pro nemuslimy na Chrámovou horu je možný Maghrebskou bránou, ke které se dostanete po můstku nad Západní zdí.

Byli jsme tu brzy, fronta na rentgen nebyla moc dlouhá, ale hlavně: šéf bezpečáků byl v dobrém rozmaru a kafra pustili s komplet batohem (i když mu ho dost prolustrovali ještě i po tom rtg). 

Ranní očista všech rituálních koupátek

 

Zato dvě naše "děvčata" uvízla na náboženské. Asi tam mají nějaký šestý smysl, jsou to jediné praktikujici křesťanky v naší skupině. Možná měly křížek na krku, to se taky nesmí... 

No a když už jsme se plácali před Skalním dómem, přiběhla zas nějaká pořádková služba, protože jeden účastník zájezdu si zul sandály. Řešili to fakt navážno. 

Fontána al-Kas z roku 709. V letech 1327-8 ji rozšířil emír Tankaz an-Nasr

 

Mezitím kolem prošla židovská skupina, ti mají s sebou jako ochranu smečku ozbrojenců. Je to logické, vždyť rozhodnutí, že tohle místo, tak důležité pro judaismus i islám bude patřit jen jednomu z nich, je nekonečným zdrojem sváru. A Židům přijde nespravedlivé, když pro ně je to číslo jedna a pro muslimy až číslo tři (po Mekce a Medině), že hora patří Arabům a ostatní na ni mohou jen pár hodin a po přísné kontrole. Proto ostatně chodí tuto skutečnost oplakávat k Západní zdi tohoto plácku.

Mešita al-Aksá, Nejvzdálenější mešita, pojme až 5000 věřících, patří k ní 4 minarety a stejně jako do Skalního dómu, do ní žádný nemuslim nikdy ani očkem nemrkne.

Tenhle malý kousek země je právě ta pevnina, která se při stvoření světa jako první vynořila z vod (to navíc oběma podepíšou i křesťani). Tady Bůh uplácal Adama. A pak tu byly dva židovské chrámy. První nechal postavit Šalamoun v 9.stol.př.n.l. a v něm, na skále hory Morie, kde Abrahám obětoval syna Izáka, byla Archa úmluvy. Když o čtyři sta let později dobyl Jeruzalém Nabukadnezar II., jeho vojsko chrám vypálilo. Na místě Archy zbyla jen ta skalka, ale svatyni obnovili a Herodes Veliký ji zvelebil do podoby krásného mramorového chrámu. V roce 70 ho nenávratně převálcoval římský císař Titus. Zbyla jen Západní zeď.

V popředí před Skalním dómem je Kubbat as-silsila, Řetězový dóm, postavený asi v 8.stol., název má asi od stříbrných řetězů (souvislost s funkcí pokladnice)

Na Morii dnes stojí Skalní dóm, protože muslimové věří, že odtud v šestém století při své Noční cestě vystoupal za doprovodu archanděla Gabriela prorok Mohamed do nebe a po poradě s Mojžíšem přinesl muslimské modlitby. Nebo že by to bylo z místa, kde je al-Aksá? Vyberte si.

80 kg zlata věnoval na kupoli jordánský král Husajn II. Prý prodal dům v Londýně a za utržené peníze zlato nakoupil (někdy mezi 1988-95)

Židé se snažili místo (neúspěšně) dobýt během izraelské války za nezávislost v roce 1948, povedlo se jim to během šestidenní války v roce 1967. Správa hory byla svěřena jordánské muslimské radě Vaqf a měla zajistit volný přístup všem. V roce 2000 tu byl muslimy napaden Ariel Šaron (předseda opoziční strany Likud) a tento konflikt zahájil druhou intifádu trvající do roku 2005, během které zahynulo čtyři a půl tisíce lidí.

Dnes sem Židé v určených hodinách mohou vstoupit (tak jako my), ale nesmí se tu modlit.

Ke Skalnímu dómu vede 8 schodišť a nad každým z nich jsou Arkády - qanátir. Ve skutečnosti jsou to prý váhy (mawázin), na kterých budou váženy duše na Konci dní

 

Oběhli jsme Chrámovou horu dokola a pak kolem zazděné Zlaté brány, mezi olivami...

 ...až k překrásné bráně Bráně obchodníků s bavlnou, 

která vede na súk...

...a vydali se uličkami Starého města...

 

...k Západní zdi (Zdi nářků). Zase jsme projeli rentgenem a pak se holt rozdělili na holky a kluky a šli si každý k té své části. Ráda bych napsala polovině, ale holky mají menší kus zdi. 

Navíc muži měli atrakci navíc: nějaký chlapec tam slavil plnoletost (kluci ve 13, holky ve 12 - jde o plnoletost z náboženského hlediska), takže se tam troubilo na roh a házely se bonbóny, a z naší strany nějaké ženy (asi příbuzné) visely na plotu, který prostor u zdi pohlavně rozděluje.

Jedna modlitba u této zdi prý vydá za tisíce modliteb kdekoli jinde. 

 

Znovu se motáme uličkami a zákoutími Starého města a míříme na Sion...

Synagoga Churva (Ruina), aškenázská synagoga, od 16.století věčně v troskách (naposledy srovnána se zemí jordánskými vojsky během izraelské Války o nezávislost). Nejnovější rekonstrukce z roku 2010.

 

Mezi Damašskou a Sionskou bránou odkryli archeologové krásný kus starověké hlavní třídy, tzv. Cardo. Můžete se po něm jen tak projít. Součástí carda bylo sloupořadí a obchody po stranách. Široké bylo až 22 metrů.

 

 

Sion. Velmi zúžený pohled na mohutnou dominantu tohoto místa :) Benediktinský klášter a Chrám Zesnutí Panny Marie postavený počátkem 20.století (nad místem jejího skonu).

 

Kostel je v rekonstrukci, tak jen zvenku, ale místo Poslední večeře a hrob krále Davida jsme prolezli důkladně. A zase s bonusem, protože, jak mají ten svátek ohně a stříhají poprvé chlapce, překvapila nás rodina, která si k tomuto obřadu zvolila právě místo u Davidova hrobu. Líbilo se nám to všem, krom toho stříhaného chlapečka. Ten, když ho asi potřetí šmikli, spustil ukrutný nářek a uklidnil ho až  dudlík 😁 

 

Venku pak ještě pokračovali v mejdanu a trvali na našem zapojení do zpěvu i tance 😇 Vyrobili jsme společně brutální ucpávku v úzké uličce, kterou nově příchozí turisté nebyli schopni pobrat a přijmout.

Šli jsme vlasně proti toku času, protože chronologicky vzato nás měl první zajímat ten David, k jehož hrobu se lidé chodili klanět už od roku 973 př.n.l. 

Ovšem jazykozpytec se zasekne u Sionu, protože toto jméno se ve Starém zákonu vyskytuje 154krát. V teologickém smyslu je to označení Jeruzaléma, resp. Země izraelské, případně izraelského národa.

Žalm 137:1 připomíná babylonské zajetí Židů v 6.stol.př.n.l. „U řek babylonských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sion.“ 

Tenhle stesk po ztracené vlasti se objevil v Dvořákových Biblických písních i Verdiho Nabuccu, ale já si ho jako náctiletá zpívala se vší parádou (a blbou výslovností) společně s Boney M:

By the rivers of Babylon, there we sat down
Yeah, we wept, when we remembered Zion 

Jen jsem o tom neměla ani šajna a už vůbec jsem netušila, že je to přesná citace starozákonního textu, natož, že si to někdy budu notovat na Sionu :)  Na pahorku, kde bibličtí proroci očekávají příchod hospodina, a jehož jméno dalo název celému ideovému směru vzniklému v druhé polovině 19. století. Hlavním cílem sionismu byl návrat Židů do Palestiny, založení a udržení státu Izrael. Za duchovního otce, resp. státotvůrce je považován Theodor Herzel. Ultraortodoxní Židé vždy byli a jsou proti. Stát  může stvořit až Mesiáš po svém příchodu.

Najednou byl čas oběda, došli jsme  k "naší" restauraci a tentokrát si dali šukšak. A arabský kafe s kardamomem. To už je návyk. 

Dobrou chuť. Be-teavon.  

Pokračování odpoledne :)