Cesta do Svaté země - 7. 5.

 Jeruzalém podruhé, tentokrát v černé a bílé

Dnes je začátek židovského týdne, první pracovní den (Židé nemají pro dny názvy, jen čísla... kromě soboty 😇), což je sice tady na Západním břehu celkem putna, ale na kontrole jsou Izraelci a ti byli dnes extra spruzelí, takže jsme se z Betléma hrabali neskutečně dlouho. Vlastně jsme jen stáli. Náš průvodce Karel se vydal na průzkum, čehož využil jeden z prodavačů, kteří na této trase prodávají cetky z Číny a vnikl do autobusu. Karel mu vysvětloval, že už jsme viděli plyšové velbloudy všech barev, i toho růžového, a že to nebude mít efekt, ale pomohlo to jen na chvilku. Za chvíli byl zpátky, prý jsme ještě neviděli batůžky. Zítra to zkusí zas.

Tak vám dneska přihazuju pár fotek z první hodiny, (rozuměj: čtyřsetmetrové cesty) přes okno autobusu. Mimochodem tu zeď si tu prosadili Izraelci kvůli hrobce pramatky Ráchel, ke které potřebuji jezdit, ale zeď nechali postavit Palestince. Byli levnější. Takhle je to tu se vším. Třeba v Izraeli je čas vůči našemu +1, ale Západní břeh má o hodinu míň. Jenže kdo by se s tím časem trápil, že?

Karel většinou tyhle dopravní záseky bohatě vyplňuje informacemi všeho druhu včetně jazykového okénka, případně doporučuje literaturu, takže mám hustě popsaný notýsek a už jsem zrušila jednu propisku.

Dnes jedeme do vládní čtvrti Giv'at Ram, první zastávkou je Kneset, resp. prostranství před ním, protože do jeho blízkosti se dostat nelze. Povídáme si u Menory, kterou věnovali Izraeli roku 1956 Britové, a pak se přesunujeme k Izraelskému muzeu. 

Bronzová Menora 4,30m vysoká a 4 tuny vážící je vlastně obrazová učebnice židovské historie

Je to velký areál s různými budovami a expozicemi včetně venkovních, kde je i model starověkého Jeruzaléma 1:50...

Abyste si nemysleli, ona ta Golgota nebyla kdoví jakej skalní masiv... máte ji?

...ale hlavně je tu Svatyně knihy, místo, kde jsou vystaveny kumránské svitky. Tam se nesmí vevnitř fotit. Ale ta stavba je tak úžasná zvenku (má tvar víčka nádoby, do které se svitky ukládaly),...

 

...že jsem si říkala, že mi budou stačit fotky tě střechy... Jenže pak jsem to viděla vevnitř a taky ty svitky...

Ještě jsme si trošku poběhali po muzeu, kde mají archeologické sbírky, židovskou historii, malíře, sochaře, fotografy.... ale to bychom tam museli být dva tři dny... 

 

Rozhodli jsme se pro venkovní prostor se spoustou soch a plastik a pak uvnitř impresionisty a přilehlé sály okolo. 

Pablo Picaso, Profil 1967

Kochali bychom se víc, ale to by nám ujel náš autobus, jako Romanovi, který nás musel dohonit taxíkem. Tentokrát se na nikoho nečekalo, byli jsme objednaní na čas (jako skupina) na prohlídku památníku holokaustu Jad Vašem. 

Ti, co před návštěvou tvrdili, že návštěva Osvětimi nebo Terezína musí být horší, protože tam se to dělo, to posléze přehodnotili. Koncepce celého prostoru a hlavní muzejní budova jsou pojaté působivě a dřív nebo později to dožene snad každého. Navíc potkávate lidi z celého světa, z nichž někteří hledají stopy svých předků (součástí je i kniha obětí). Myslím, že je to nepřenosné, nebudu to sem tlačit a raději zmíním pozitivně působící Alej spravedlivých (nejvíc lidí chodí samosebou k Schindlerovu stromu)...

Tohle je strom Přemysla Pittera (1895-1976), smíchovského rodáka, z kterého hrůzy první světové války udělaly zarytého pacifistu, a který sám sobě slíbil, že když přežije, bude pomáhat dětem a potřebným. Během druhé světové války pomáhal židovským dětem a jejich rodinám, po válce pak nejen židovským, ale i německým dětem z koncentrčních táborů. Zakladatel Milíčova domu na Žižkově.

 ...a při vší té hrůze moc hezký pomník Janusze Korczaka, který, ač tu možnost měl, děti neopustil...

Už jsme se nikdo neztratil...

 

...jsme po večeři a těšíme se na moderní baráky Tel Avivu a Herodovu Cesareu přímořskou. Ale to až zítra. 

Lajla tov 

ps. navzdory dnešnímu názvu kapitoly... všimli jste si, že černobílá fotka je jen jedna?