žirafa na cestách: Cesta do Svaté země

Jeruzalém potřetí - barvy všecky

druhá část

Cohorajim tov! Dobré odpoledne v Novém městě!

Protože jsme po obědě, nebudu vás trápit hádankou, co má Staré i Nové město společné a rovnou vám to prozradím: stavební materiál.

Vápenec, kterému se (kupodivu) říká jeruzalémský kámen :) Není to jeden druh, lomy se postupně vzdalovaly od města, ale relativně nedávno (2008) byl při nějaké výstavbě objeven v centru města lom, kde se těžilo pro stavbu Druhého chrámu. Bloky vážily od dvou do pěti tun a Herodes prý měl deset tisíc mužů, kteří dopravovali pomocí kulatin, velbloudů a povozů tyto kvádry na stavbu Chrámové hory. Barva vápence z Judské vrchoviny je od bílé přes krémovou až po růžovou, ale všechny se při východu či západu slunce barví do zlaté.

Zlatý Jeruzalém. Je to pro město natolik charakteristické, že se často tento kámen používá i pro izraelské stavby v zahraničí. Nová jeruzalémská zástavba je sice převážně z betonu, ale musí být tímto materiálem obložena.

Kuk!

Už při první návštěvě se mi moc líbilo u Jaffské brány, která nejen že odděluje Staré město od Nového a je orientačním bodem v blízkosti informačního centra, ale pro mě je hlavně symbolem energie města, která tady proudí všemi směry, mísí se a klokotá ve zrychleném rytmu, který jsem se marně snažila zachytit.

V Jaffské bráně

Zatímco minule jsme za ní jen letmo nakoukli, tentokrát jsme jí prošli směrem k Jaffské třídě, první hlavní tepně rozrůstajícího se Jeruzaléma, vydlážděné v roce 1861. Byla to důležitá spojnice s přístavní Jaffou už ve starověku. Její dopravní přetížení vedlo k vyhloubení tunelu a v roce 2004 zmizela doprava pod zemí. Od roku 2011 na této pěší zóně drandí tramvaj, což bylo pro mě lehce znervózňující :)

Než jsem si ale začala hlídat záda před Jerusalem Light Rail, prošli jsme na Kikar Safra, náměstí městské správy s radnicí, otevřené v této podobě v roce 1993.

Radnice z období britského mandátu tu stála už od roku 1930, k tomu ještě další řádka budov (bývalý ruský konzulát (1860), který později sloužil jako porodnice, budova katedry zoologie Hebrejské univerity, bývalá ruská nemocnice, arménské budovy atd). K těmto budovám navrhl kanadský židovský architekt Abel Joseph "Jack" Diamond tři novostavby a celé to propojil a sjednotil. Svůj první návrh domu prý nakreslil ve čtyřech letech :)

Součástí prostoru je Pergola sloužící jako průchod od náměstí k Trojúhelníkové zahradě,

Danielova zahrada (pojmenovaná po prvním židovském starostovi Jeruzaléma (1937) D. Austerovi), ve které najdete, mimo jiné, skulpturu Roye Lichtensteina s názvem Moderní hlava věnovanou památce Jicchaka Rabina.

Podél schodiště od Jaffské třídy je 48 palem, najdete tu i nějakého lva (ale to v Jeruzalémě všude, je to znak města) a na zdi mozaikové provedení mapy světa Heinricha Büntinga z roku 1581.

Říká se jí také Jetelová mapa, tři lupeny jako světadíly (Amerika vlevo dole ještě nevýznamná), uprostřed Pupek světa = Jeruzalém (pro detailisty nahoře ještě Anglie a Dánsko, ve Středozemním moři plavou potvory a mezi Afrikou a Asií je nemodré Rudé moře)

Ale hurá na Jaffskou třídu. Krásným stylovým příkladem je budova centrální pošty z doby britského mandátu (1938) architekta Austena St. Barbe Harrisona (1891-1976).

Pro Jeruzalém navrhl ještě například Rockefellerovo Muzeum, Vládní mincovnu (okolo té jsme jezdili busem, takže ji mám rozmazanou, ale je to krásná funkcionalistická stavba a pozor! Není obložená tím šutrem a je bílá! V Jeruzalémě se seznámil s Albertem Einsteinem, a prý spolu mudrovali o Hebrejské univerzitě (založena A. Einsteinem a Dr. Chaimem Weizmannem). Harrison Jeruzalém miloval, ale tak se naprdnul na Brity, jak se v kraji zdejším zachovali, že odešel na Kypr, kde podporoval přítele Lawrence Durrella. Ten mu za jeho nezištnou pomoc věnoval knihu Bitter Lemons (a my ten kyperský dům, kde kniha vznikala, před lety očumovali dost). Zbytek života strávil v Aténách u svého přítele, válečného fotoreportéra a fotografa Dimitri Papadimose. Těch příběhů je tolik!

Hned vedle pošty je budova Generali. V roce 1931 se italská Assicurazioni Generali u příležitosti stého výročí založení rozhodla otevřít pobočku v Jeruzalémě.

Od britského úředníka získali pozemek (parkoviště autobusů) a oslovili židovsko-palestinského architekta Kauffmanna, jehož návrh posléze zamítli. Zato ten od italského Marcella Piacentiniho byl realizován (1935). Bez ohledu na to, že se jednalo o zakladatele tzv. fašistické architektury. Já vám pořád říkám, že je tady možné všechno. Mimochodem tenhle lev nemá s judským nic společného, je to lev Sv. Marka, patrona Benátek a je to symbol Generali od roku 1848. Půdorys budovy má tvar písmene "V" nebo (pro romantiky) je to příď lodi plující do křižovatky.

Jeruzalém má krásný Park Nezávislosti. Najdete tu prý Lví jeskyni (vůbec netuším nic), ale taky Mamilla Pool, což je veliká starověká cisterna, která byla součástí vodovodního systému města.

Taky tu jsou veřejné záchodky a ti, co na ně nepádili, jen tak lelkovali a po Karlově upozornění: "támhleto je dobře střežená budova amerického konzulátu", vytasili mobily a fotili si ji. Takže než bys řekl: nazáchodějeještějednapaní, milej strážce přiběhl, hrozil, podíval, nechal smazat a zase odběhl. Měl pravdu ten Karel :)

Muslimský hřbitov Mamilla (Ma'aman Allah) je zmiňován již v 11. století a označován jako největší a nejdůležitější v celé Palestině. Nutno poznamenat, že ještě v předislámském období tu pochovávali i křesťany.