Cesta do Svaté země - 3. 5.

Pupek světa

Nebudete tomu věřit, ale stalo se přesně to, co jsem čekala. Kafr se zafotil a ztratil. Asi tak 15 minut po opuštění autobusu. Ocitli jsme se na black listu a víckrát nás nikam nevezmou. Ale já ho chápu. Mně se pohled na Jeruzalém z Olivetské hory taky moc líbil... 

...zas jedna pro pojišťovnu aneb kdy jste ho viděla naposledy...

 

 

My mezitím svištěli s kopce podél hřbitova. Toho nejdůležitějšího hřbitova, starého přes 3 tisíce let, kde aktuálně místečko stojí milion dolarů, ale nekupte to, když tady bude poslední soud a půjdete první.

S pomocí telefonu a organizátorky zájezdu se ztracený fotograf našel a františkánský kostel Dominus Flevit už obdivoval s námi.

Dominus Flevit (Pán zaplakal) postaven ve tvaru slzy 1953-55 (Antonio Barluzzi) na místě, kde podle Lukáše Ježíš obdivoval krásu Druhého chrámu a předpověděl jeho zkázu. Při stavbě byla objevena kanaánská hrobka a nekropole používaná od roku 136 př.n.l.

 

Getsemanská zahrada

Než jsem dokončila okružku kolem kostela, už jsme běželi do Getsemanské zahrady s rychloprohlídkou Chrámu všech národů (moc hezký strop) a začínalo mi být jasné, že jsou jen dvě možnosti. Buď budu mít rozmazané fotky nebo se ztratím skupině.

Lehce vyděšená jsem tedy v Kostele hrobu Panny Marie a v Getsemanské jeskyni spáchala rychlofotky nepoužitelné. Kostel má zvláštní atmosféru danou už tím, že se rovnou sestupuje po schodech do podzemí a společně s výzdobou arménské apoštolské církve a řecké pravoslavné působí malinko strašidelně. Jo a taky je to už druhé místo s hrobem Panny Marie, které jsme navštívili. To první bylo v roce 2009 v Efesu. Prý se to nevylučuje. Říkal průvodce. Bible není archeologie.

V kostele se zapomněly dvě věřící z naší skupiny, ale nikdo si toho nevšiml, protože přišlo stoupání ke Lví bráně Starého města a sluníčko už se do nás poctivě opíralo. 

Hned za branou se po pravé straně schovává kostel sv. Anny postavený snad na místě domu rodičů Panny Marie (Jáchyma a Anny). Jen jsem stihla mrknout jedním okem do vstupu (vypadalo to moc hezky) a přečíst si něco jako Bethesda a už jsem zase sprintovala, aby mi skupina nezmizla. Staré město má krásné úzké uličky a my jednou z nich mířili ke startu Křížové cesty (Via Dolorosa). Naštěstí se účastníkům zájezdu líbila mapa středověkého Jeruzaléma a pokládali dotazy, takže jsem na dvorku mezi těmi třemi svatostánky (kostel Odsouzení, Ecce Homo a kostel Bičování) cvakla i něco nerozmazaného, zvolna se vydýchala a překousla skutečnost, že se nezanoříme o nějaké ty metry hlouběji a nepůjdeme pod zemí, kde bychom alespoň narazili na dobové šutříky, když už tedy po stopách Ježíše. 

pohled vzhůru v kostele Bičování, těmi sluníčky proniká dovnitř denní světlo

 

 

 

kostel Odsouzení

Chodit po Křížové cestě v Jeruzalémě je úplně stejné, jako po Královské cestě v Praze v čase nejvrcholnější turistické sezóny. Významná část prochází tržištěm. Nechtěla bych mít na starost ani čtyřčlenou skupinku. Nás je 46.

A tady jsme, přátelé, u zastavení...

...šestého, Veronika podává Pánu Ježíši roušku.

Ale pak jste najednou za Chrámem Božího hrobu a zíráte, jak je to malebně zanedbané, koupe se to v paprscích...

 ...a dobrovolně se necháte pohltit atmosférou. Zvlášť, když se vyhnete ráně křížem, který si někteří věřící nakládají na bedra a zapomínají na svou kondici a na vedra.

Prostory Chrámu Božího hrobu jsou komplikované stejně, jako jeho historie. Císař Hadrián tady nechal postavit chrám, kterým zamaskoval jeskyni, ve které byl pohřben Ježíš. Konstantin tu vybudoval byzantský chrám. Přestavovalo se, bouralo, občas požár nebo zemětřas. Je to rozlehlé, vícepatrové, má to spoustu kaplí a netušených prostor. Najdete tu posledních pět zastavení Křížové cesty a na ně nekonečné fronty. Moc se mi líbila kaple sv. Heleny a vůbec ty podzemní části (cisterna, Kaple nalezení sv. Kříže), kde se můžete přitulit ke skále, co je vlastně Golgota. 

 

Komplikované to mají i všechny ty křesťanské církve a každá to má trošku jinak. Liší se, just, i v takových detailech, jako kde je střed světa. Jasně, v Jeruzalémě, ale kde přesně?! Viděla jsem jeden pupek světa, který vypadá jako koláč rozdělený na čtyři díly s velkou rozinkou uprostřed, hned naproti Božímu hrobu, ale pravoslavní ho mají prý kousek vedle.

Boží hrob

Šest církví se dělí o svatostánek, největší podíl má řecká pravoslavná a římskokatolická (potom jsou to: arménská apoštolská, etiopská pravoslavná, koptská katolická a syrská pravoslavná). 

Vstup do chrámu ovšem nepatří ani jedné z nich a ranní odemčení a večerní zamčení je v rukách muslimů. Sultán Saladin roku 1178 svěřil klíč rodině Džudaiů. Od 7.století jsou správci chrámu Nusajbiové a mají právo bránu udržovat. Každé ráno někdo z Džudaiů přinese klíč, kterým člen klanu Nusajbíů odemkne. Večerní zamčení stejně tak.

"Nehybný žebřík"

Žebřík na tomto místě stál už před rokem 1852 a je stále v pozici, na níž jej zachycují staré kresby i rytiny. Obě okna nad vchodem patří arménské církvi, která je také odpovědná za jejich opravu. Římsa pod nimi však náleží řecké pravoslavné církvi. Ani jedna z nich není ochotna žebřík odklidit, a když v 19. století shnil, někdo ho nahradil jiným.

Šli jsme sem schválně v době oběda, by bylo co nejmíň lidi, což pořád představuje masakr abnormální. Ale je to mus a je tam tisíc a jedna věc k obdivu.

Těším se do Jeruzaléma zas. 

Měli jsme dobrý oběd a arabské kafe s kardamomem, taky jsme odpočívali v cukrárně a fotili ruch u Jaffské brány. Vylezli jsme i na střechy Starého města. 

Dnes nás vozil řidič Maher, což v překladu znamená rychle. Jméno sedí. Navíc dřív jezdil s městským autobusem, takže se nelekne ničeho a vecpe se všude. Cesta z Betléma do Jeruzaléma je krátká, ale užili jsme si ji. Jo a Maher bydlí na Olivetské hoře.

Zítra nás čeká Tel Aviv. Nejprve Jaffský přístav a pak Bauhaus, v pozdním odpoledni snad i koupačka v moři. Má být 29 stupňů. Ze všeho nejdřív nás ale ve 4 hodiny vzbudí "meluzíni", kterým to v 6 vrátí křesťani třískáním do zvonů. Dobrou noc