Cesta do Svaté země - 2. 5.

 V Betlémě se svítí 

Poprvé nás nevláčím, nemusím nic zjišťovat, připravovat, vezeme se oba. Poznávačka, ovšem nadívaná. Jasně, že mi to nedalo a zběžně jsem jukla na program, porovnala ho s mapou, uznamenala některé přejezdy jako dost dlouhé a množství navštívených památek v jednom dnu velké. Jak to vyfotíme, když budeme v poklusu, to mi tedy není vůbec jasné. Upozornila jsem kafra, že ho hlídat nebudu, mám v plánu držet se průvodce a mám trošku strach, že se zafotí hned první den a do 15 minut je ztracený.

 

Bydlet budeme v Betlémě, dvě poslední noci v Nazaretu. Většinu času tedy na palestinském území.

Izrael je ve skutečnosti ukrutně malý rozlohou v tom smyslu, že je tu jednak neobyvatelná poušť a druhak pásmo Gazy a Západní břeh. Pro přehlednost jsou tu tři různé zóny: A, B, C. Céčko je kompletně spravováno Izraelem, Béčko administrativně spravují Palestinci, vojensky Izrael, Áčko komplet Palestinci. Přechody mezi jednotlivými zónami jsou více či méně omezené, všude jsou kontrolní body, ploty, zdi, vojenská ostraha. Do áčka nesmí vstoupit Izraelec. Nikdy! To je porušení zákona. 

Betlém je áčko, kromě Rácheliny hrobky, která je obehnána zdí 

 

 

(přímo u našeho hotelu) a bývá občas zdrojem nepokojů. Z áčka nemůže každý Palestinec. Může jen s pracovním povolením nebo z vážných náboženských důvodů. V praxi to znamená, že většina místních nikdy neopustí Betlém. Navzdory áčkové zóně, prochází - li touto dálnice, je pod kontrolou Izraele a je z obou stran obehnána zdi nebo plotem. Stejnou zdi či plotem jsou ohraničeny židovské osady na Západním břehu. Ozbrojené složky izraelské armády jsou všudypřítomné.

 

Dálnice, tunely a mosty staví takovým tempem, že kdybychom se přiblížili rychlostně na půlku jejich výkonu, máme v Čechách hotovo. Oni musí pokračovat, mají populační explozi.

Jakmile přejedete na palestinské území, všechno je jinak. Hned. Čurbes jako v Neapoli a provoz na silnici je Neapol plus Turecko, jinými slovy: čekej cokoli. Kontrasty na každém kroku. 

Hned po našem příjezdu do hotelu jsme ještě dole v recepci zaslechli střelbu. Dostalo se nám vysvětlení, že je ve městě svatba a na té se vždy střílí. Do vzduchu.  

Majitel našeho hotelu má před recepcí (kde visí cedule Zákaz kouřeni), prosklenou kukaň, ve které není pro cigaretový kouř vidět. Dveře si nezavirá, takže se to v hutných chuchvalcích valí do útrob hotelu. Vrátila jsem se o 30 let zpátky. Úplně jsem zapomněla, jak smrdí zahulenej barák. A taky, jak může vypadat pokoj v takovém podniku. Ale nestežujme si, postel je čistá a sprcha sprchátkuje teplou vodou. Když si to, co žije v dlouho vypnuté ledničce, neotevře dvířka, nic nám nehrozí. A ta půlka okna, která brzy vypadne, sice poletí ze 4. patra, ale nikoho nezraní, dole je rumiště.

A teď to nejlepší: vaří nám skvělý kuchař, pocházející ze slavného beduínskeho rodu Taámire. Takže není humus jako humus. Jeho je skvělý. Maso taky, o přílohách nemluvě. Jako bonus tu mají takový... jak bych to nazvala... gril křížený s toustovačem. Stojíš ve fronté na jídlo a těsně před beduínem, než ti nandá nějakou svou specialitu, je tenhle maslostroj, do kterého prdneš svůj pita chlebík a on si tím velmi pomalu projede a dokonale se opeče. Stroj sice vypadá, že tu takhle posunuje bez ustání a údržby několik století a naposledy tím projela kočka i s chlupama, ale funguje to skvěle a pita se opeče ze všech světových stran.

Jsme tu chvilku a jsem plná dojmů. Jdu je zkusit zaspat, i když pár sousedů chrápe první ligu. Bydlíme vlastně všichni pohromadě, na pokoje je to rozdělené jen opticky. Do konce pobytu o sobě budeme vědět všechno. Dobrou noc