Pico Ruivo, Ribeiro Frio
V noci mě vzbudilo koleno. Zvostra. Ani se mi tomu nechtělo uvěřit. Poslouchala jsem to ticho kolkolem a odhadla to na třetí ranní. Sekla jsem se malinko: 2:44. Podařilo se mi vymyslet úlevovou polohu, ale za hoďku jsem byla vzhůru zas, páč mě z té dokonalé polohy chytla ještě záda. Mlátila jsem se v posteli s občasným bezvědomím. Před šestou už jsem to nevydržela a šla si dát sprchu. Jestli se mi podaří dojít do pekárny, výlet neruším! 450 metrů tam a 450 zpět. Se zaťatými zuby, ale zpátky (po kafi) už to bylo lepší. Co tě nezabije, to tě posílí. Jedeme!
Cestou nikoli nejkratší, ale rozhodně nejrychlejší a mezi tunely kontrolujeme, jak se rozednívá. Nahoře mračna, máme trochu pochybnosti. Ale když jsme se jimi prokousali, čekalo nás sluncem zalité parkoviště u Achada do Teixeira ve výšce 1592 metrů. Na Pico Ruivo – Červený kopec je to odtud necelé 3 kilometry do výšky 1862 metrů nad Atlantikem. Je to jeden z těch lehčích výstupů, ale co si budem. Koleno a spánkový deficit… měla jsem pár slabých chvilek. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vyčerpáním, ale stálo to za to!
Pod námi se v kotli vařila mračna, sluneční paprsky zařezávaly rýhy do skalisek a vítr se točil v piruetách. Cestou nahoru i dolů i na vrcholku fotím každý prd, takže 200 fotek jako nic.
Pár veselých chvilek – třeba když dva chlapci na sestupu proti nám: hele ty vole já bych tam asi nepřespával, jak seš v těch mracích to je na hovno, to je jako když chčije… v tom se jim vyloupnu ze zatáčky, tak ten první: Hello! Jak jsem si svůj: Krásný den! vychutnala… pobavilo je to taky dost. Pořád to kafrovi říkám: nepouštěj si tu hubu na špacír, nikdy nevíš, kdo ti rozumí.
Závěrečnou část zpáteční cesty nám dělal společnost pár z Ústí, přiletěli včera a hned mají kliku na počasí a můžou na Ruivo. Vyklubali se z nich rumomilci, kteří za zlatým mokem klidně táhli až do Karibiku, tak jsme je poslali do té naší včerejší palírny.
My jsme naopak sjeli do osady Ribeiro Frio, která je vyhlášená jednak několika krásnými levádami a druhak pstruhovou farmou. S levádami to nevyšlo, protože tady byly schované všechny ty mraky, které nás neotravovaly nahoře, zřídili si tu svou soukromou chladírnu a v tom hmlistu a 7°C se nám nechtělo ani na tu nejkratší. Pstruh byl naopak skvělý, na grilu dělaný se slaninou v bříšku a se zeleninovým doprovodem.
Do Funchalu jsme nechtěli jet tou rozbombardovanou silnicí, kterou nám navigace znovu nabídla, vybrali jsme si just jinou a dobře nám tak! Vyloupli jsme se na Monte, kopírovali trasu sáňkařů (naštěstí už padla) a pak se motali městem, peklem, že příště raději zase zopákneme stavební dozor na té budoucí silnici. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat