Madeira 26. 3.

 Na sever... a na jih 

Sao Vicente, Ribeira d. Janela,...

Ještě že máme tu pekárnu, jinak bychom den zahájili zklamáním.  Večer jsem zkontrolovala na všech jejich internetech, že mají otevřeno, ale byla to past na turisty. Jeskyně je zavřená, místo toho vodí nešťastníky do vulkanologické expozice, rádoby zážitkové a vtipné, ale to bylo tedy vulkánové centrum na Azorech mnohem, mnohem víc. Madeira se už prostě přizpůsobila turismu i v tom horším slova smyslu. 

 

Naštěstí jsme se z toho rychle otřepali, jak jinak než focením. V Sao Vicente mají totiž krom jeskyně ještě na kopci moc roztomilý kostelík, který je vlastně jen hodinová věž.  Na ní čtvery hodiny a zvony, které, kupodivu, odbíjejí správně. Na každém ciferníku je totiž jiný čas. Naprosto úchylný.  Takže přesně v okamžiku, kdy jsem fotila severní hodiny, na kterých je, tuším, něco jako za deset minut cokoli, odbily zvony půl. Hooodně hlasitě, takže mi to trochu rozhodilo ostření, zatímco kafrovi úlekem vyletěly ruce i s foťákem nad hlavu. Nádhera! 

Zabředla jsem do existenciálních hovorů se samodruhou kočkou, se kterou jsme společně posedávaly na schodech, čekaly, až kafr dofotí a vyhlížely nějaké lepší turisty, kteří s sebou mají i svačinu. 

Cestou do Ribeiry d. Janely jsme zastavili u vysokého vodopádu, který se jen tak řítil těsně před vjezdem do tunelu. Tunel je tu ta nejběžnější věc. Kdo by chtěl objet Madeiru jen autem kolem dokola, tak by z ní viděl pendrek, protože by téměř celou cestu strávil v tunelu. Vodopád je tu asi druhá nejběžnější věc, hned po tunelech. 

 

Když jsme byli na Floresi u velrybářského muzea fotit takové roztomilé místo nad přístavem, měla jsem na kafra kecy, jestli jako dělá fotokatalog lávy, a jestli bychom se už nemohli pohnout.  Tak se mi to pěkně vrátilo, protože v R.d. Janele byla tak pěkná lávová skalka, že jsem ji vyfotila snad stokrát a pak ještě znova. 

 

A ještě vesničku a tunel staré silnice a tu silnici taky a skalku nad ní a pod ní a pak všechno ještě z vejšky. Mám za dnešek 460 fotek a většina je z jednoho fleku.  

 

Popojeli jsme na vyhlídku, která byla proti tomu předchozímu fotošílení o ničem, ale potkali jsme se tam s mojí dávnou zákaznicí a sestřičkou mého doktora v jednom a nejvtipnější na tom je, že mě poznala Natálka, tedy její dcera, která tehdy byla malá, a kterou já bych nepoznala ani náhodou (natož její ségru, která tehdy byla v kočárku). Svět je mrňavý.

Přes spoustu dalších miradour jsme se začali kolem ostrova posunovat směrem k domovu, respektive k vyhlášené restauraci na trase, abychom ještě odbočili k lanovce, kterou už z domova vyhrožuju. Krásná je, to nemůžu říct, ale jestli bych s ní chtěla jet…. 

No stejně už bylo půl šestý a ona v celou končí. Takže restaurace O Forno s vyhlášeným hovězím.  Dali jsme si estapadu a byla dokonalá. Jsou to fakt velké kusance masa urožněné s vavřínem (a ještě dalším kořením, asi tajným) . Jediná chyba tohoto podniku je ta, že je víc, než 50 kiláků od našeho baráku. Jinak by mě tam měli zítra zas.

Domů jsme tentokrát dojeli za tmy. Ani nevím, jestli chci ještě vidět ty fotky… Zítra má hodně lejt, možná bude prací den. Když ve vodě, tak všichni a všechno. Dobrou noc.