Madeira 23. 3.

Câmara de Lobos, Cabo Girão

Ráno bylo jasno. Levé koleno bude stávkovat, musíme odpočinkově. Po snídani v „naší“ pekárně jsme autmo vyrazili směr Câmara de Lobos, tedy do tuleního doupěte. 

Tuleni se dávno přestěhovali na ostrovy Desertas, rybářský přístav dnes těží nejen z lovu tresky a hlubinné tkaničnice, ale i z krátkého ozdravného pobytu císařovny Sisi nebo dovolené W. Churchilla, který popíjel zdejší víno a maloval loďky v přístavu. 

 

My s sebou plátno nevzali, tak jsme je aspoň ze všech stran ofotili. 

 

Víno jsme ochutnali a nakoupili. 

 

Nebe nám dnes ve svingovém rytmu posílalo sluneční paprsky a dešťové kapky a mrskalo po nás jednu duhu za druhou, občas obě najednou. Tak jsem ta kolena složila na zdejší pláž, která je lávově černá z valounků… no spíš z valounů. Ustlala jsem si na obrovském šutru, pod koleno vyskládala pyramidku z menších a nechala se ohřívat sluníčkem, osvěžovat deštěm a uklidňovat mořským příbojem s rachotem převalovaných valounů. Naprostá dokonalost, ráj na zemi.

 

Ochutnali jsme espadu a dost mě zklamala, myslím, že je to ryba pro ty, co ryby nemusí. Kukuřičné kostky mě také nenadchly. První žrádelní zklamání. 

Dvojitou duhou...

 

...jsme se opět autmo vyšplhali na 580 metrů vysoký útes (2. nejvyšší v Evropě?) a zírali do hlubiny na políčka pod námi u břehu oceánu. Do roku 2003 přístupná jen lodí. Dnes i lanovkou.

 

 

Pršelo do korun vysokých eukalyptů a kvetoucí mimózy...

 ...a byla to tak nádherná vůně, že bych si ji nejraději rovnou stočila do flakonku a za dlouhých zimních večerů ji rozprašovala kolkolem společně s hudebním mořským doprovodem té dnešní pláže. To by byla dokonalá konzerva do nepohody. Dobrou noc.