Sever
Nad ránem se přiřítil nečas, dulo a lilo, tak jsem do té sloty poslala kafra pro snídani a učila se portugalsky od pračky. Nakonec jsme se domluvily, i když to z mé strany bylo spíš intuitivní, pokud nepočítám centrifugádo, které jsem zapomněla nastavit, takže mrcha nešla otevřít, páč uznamenala, že v ní je dost vody, a že bohatě stačí ten liják venku, proč ještě potopa v kuchyni. Rozumná.
V pozdním dopoledni jsme vyrazili na sever, ofotili ze všech miradourů ten včerejší kostelík / věž a pak se pokusili dobýt severní pobřeží. Tak to nevyšlo – řekl by Jony. Silnice zavřená, padají šutry. Na té otevřené části jsme měli stažené půlky, protože ty šutry fakt padají.
Dnes tedy byla cesta cíl. Nadchlo mě miradouro kolem kterého kvetly mimózy, jsem tady z těch vůni nadšená. V kombinaci s oceánem, pravidelnými přeháňkami a duhou na požádání, je to skutečný ráj. Na skalisku přilepené sukulenty, tlustice jak stromy, strelície na každém smetišti a monstery velikosti garáže. Ve škarpě obří tchýnin jazyk… tady vůbec každá strouha vypadá jako naše botanická.
Původní plán (než jsem se zasekla s pračkou) byl: dojedeme přes miradoura do Sao Jorge, pak Santana, Porto Cruz a uvidíme. Finále dopadlo tak, že jsme přes miradoura dojeli do Sao Jorge a tam se kafr zafotil. A to tak, že značně. Tím pádem jsem během odpoledne potkala všechny turisty, kteří zabloudili až k ruinám bývalé fabričky na zpracování cukrové třtiny.
Vypadala jsem, že tam vybírám vstupné, občas mě někdo požádal o vyfocení a starší chlápek, který se tam povaloval na pláži, po mě nedůvěřivě pokukoval, jakože po něm jdu nebo co?! Ke mně přitom patřilo to děcko, co blblo se stativem a šedým filtrem v hromadě balvanů na pláži a fotilo dlouhým časem přítok řeky a vlnobití.
Moc nechybělo a zapřáhnul mě domorodec při opravě plotu. Pak všichni odjeli a já se ještě vydrápala na protější kopec plný opuncií.
Tím jsem definitivně vyčerpala veškeré možné aktivity na zdejším plácku a šla říct tomu dítěti, že už se zavírá, všichni kamarádi šli po O nebo po spa, a že každá úča má jenom jedny nervy. Připomněla jsem mu, že včera touhle dobou, když jsem vykřikla, že chci odbočit k lanovce, sténal hlady a umíral na nedostatek živin, zatímco dnes… Nemělo to cenu. Zrak upřený do dáli, blažený úsměv… byl úplně mimo.
Ale sotva jsme dojeli, nemohla jsem ani do sprchy, protože honem na večeři. Měla jsem luxusní sardinky. Takové tři obryně Stáni, ale přeukrutně dobré byly. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat