Funchal
Jediné slušnější počasí je pořád tady na jihu okolo Funchalu, všude jinde duje, povětruje, prší a jsou vlny jako domy, spousta tras stále zavřených. Kolena se přes noc umoudřila, ale dráždit je úplně nechci, takže městská turistika posteli na dohled. Hned za „naším“ kostelem, tedy v bezprostřední blízkosti začíná ulička vyhlášená pomalovanými dveřmi, která končí u tržnice. Máme na ní i naši pekárnu, takže start je jasný.
Vyrazili jsme s foťáky pohotově, což není vždy úplně bezpečné, jezdí tu auta a šířka cesty je přesně na vozidlo. Respektive po straně se parkuje ve stylu přitulím se k tomu domu tak, že papír neproleze a pak je to přesně na šířku auta. Takže je dobré nemít zakrytý výhled a včas se napasovat buď mezi dvě stojící auta nebo v podstatě vlézt k někomu domů nebo do krámku, restaurace atd. No tak si tedy fotím, nedávám bacha, slyším auto, uskakuju… a co myslíte?! Bylo tam! Hovno jako hrom, konzistence nechutná botku dokonale obklopující a do vzorku podrážky neodstranitelně vnikající. Tak takhle do té pekárny asi nepudu, že? Strávila jsem tedy moc pěkné chvilky v parku u lanovky s jemnou klacíkovou metodou kombinovanou rohožkou z jetele. Za odměnu jsem si dala v pekárně navrch i pastelku.
Rua de Santa Maria je ofocená a hurá do tržnice. Součástí je rybí trh, taky spousta ovoce a květin a milion pastí na turisty. Lovy beze zbraní pokračují, fotíme zas.
Potom zkratkami přes rychlé kafe ke katedrále Sé (Nanebevzetí Panny Marie). Krása z 15. století, a jak mě tyhle svatostánky baví povětšinou jenom zvenku, tak v tomhle případě jsem byla ohromená i uvnitř. Tady bych snad taky obrátila se. V katedrále Sé. Dvakrát oběhnuta venkem, jednou uvnitř a ještě jsem tam poseděla.
Rázovali jsme samým centrem po bulváru k městskému parku, kde mě (už zas!) nadchla chorisia. Tahle totiž byla obalená chmýřím. Když odkvete, má takové roztomilé plody, jejichž konečná fáze je podobná bavlníkovému květu. Nevím, k čemu jinému bych to přirovnala.
Bylo tam zas rostlinstva…. Připadám si tu, jak v botanické zahradě. Přeběhli jsme ještě do parku Sv. Kateřiny, ten už leze do kopce nad přístavem a byla to taky nádhera.
Zbývala finální meta dnešního dne, nejvzdálenější cíl, stavba brazilského architekta Oscara Niemeyera (otevřeno 1976), zdejší Casino. Je to taková bábovka podivná, ale fotila se dost dobře.
První polní pych! Pod milionem kamer okolo kasina jsem si uloupila větvičku růžového ibišku. Když nezažiju adrenalin při ruletě (dressccode bychom asi nesplnili), tak aspoň takhle. Povzbuzena úspěchem a taky zmrzlinou (řecký jogurt s medem) jsem uloupla ještě plevelnatou náduť, které je tu po skalách v každé puklině… Jo ale trest byl, to zas jako jo. Když jsem tak dlouho vybírala lavičku, na které si tu zmrzlinu vychutnám, zvolila jsem tu nejlepší pod stromem (zrovna pralo sluníčko) a byl to ptačí strom! Dneska z těch exkrementů nevyjdeme, ale to, co přistálo před námi! Začala jsem se pakovat, ale ptactvo se vyděsilo víc, než já a frnklo. Jen jsme dosedli, už byl u nás chlapík se strunovkou, a ať prej si ty zadky přemístíme, on tady teď bude sekat. Všechno je v rovnováze.
Spustili jsme se po schodech do přístavu a myslím, že mi to pravé koleno jen tak neodpustí. V marině parkují tři megalodě, z nich se hrnou turisti a jejich peněženky. Hurá! Madeira je zachráněna. Což je fakt. Podél břehu se šineme k domovu, ještě očumneme kopii Kryštofovy lodě (Santa Maria), která taky potřebuje turisty, tady máte letáček, děkuju, ve tři to jede… Válíme se v parku na pobřeží a shora se stahují mračna, občas spadne pár kapek.
Nakonec jsme ušli skoro 12 kiláků.
Po sprše si zajdeme na večeři. Vyzkoušíme jednu z blízkých restaurací O Portao. A je to dobrá volba. Rybí polívka skvělá. Verde je vlastně koprovka, jen v ní plave chorizo – neměla jsem si jí dávat. Ne proto, že by nebyla dobrá, ale proto, že se mi pak nevešla všechna chapadla. A to byla škoda, protože chobotnice po portugalsku je výborná. A posíláme omluvu tkaničnici alias espadě, minule to musela být chyba restaurace, protože tahle byla moc dobrá.
Žádné komentáře:
Okomentovat