Curral das Freiras, Pico do Areeiro
Tak jsem večer vyhodnotila, že musíme jet na nejvýchodnější východ, protože tak hezky už tam nebude. Jenomže. Noc byla divoká a moje klouby měly noční mejdan a daly jasně najevo, že to na nějaké pochody v terénu na poloostrově Sao Lourenco nebude. Takže ráno nejprve pokus, zda dojdu do pekárny a pak hurá do Údolí jeptišek.
Nejprve jsme tu vesničku okoukli hezky shora z miradoura Eira do Serrado, už zase jsme se zasekli a vypadali, že tam vybíráme a kafr ofotil nějakou výpravu. Za odměnu jsem našla celé jedno euro.
Pak jsme se sesypali do údolí a splnili povinnost v podobě konzumace alespoň jedné kaštanové speciality. Vyhrály pečené kaštany. A konečně jsem si dala brisu, marakujovou, jak jinak. Normálně limonádu nepiju, ale tohle je taky povinnost. No tak dobře – děsně mi to chutná :) Koupila jsem si pak večer ještě u nás v mercadu láhev domů do ledničky. Ale zpět. Po jeptiškách ani památky, místo toho jsme se bratřili se dvěma čoklíky, jeden roztomilejší, než druhej. Oba menší středňáci, bělouš měl ksichtík jako Yoda, ale odmítal se dívat kafrovi do objektivu, aby mu poskytl důkaz o reinkarnaci. Dvouodstínový zrzek byl trošku návětrný a příroda ho obdařila neskutečným střapatým, spirálovitým ohonem, takže když šel, vypadal jako křepčící mažoretka.
Slunce střídala mračna a naopak, tak jsme se odvážili vyrazit do hor na Pico do Areiro. Po cestě to bylo stejné, mračna v různých výškách, paprsky snažící se probojovat mlhou, déšť různé intenzity i hustoty. Něco jsme i vyfotili. Nahoře v 1810 metrech se už jen střídala blbá a ještě horší viditelnost, takže ten radar je bílá koule na bílém pozadí, prostě sen každého fotografa.
Nicméně vrchol byl dobyt a krátkou hřebenovku jsme zavrhli. Zbytky sněhu a nulový dokuk asi nejsou to pravé pro uzounký vrcholový chodníček. Dali jsme si kafe, požádali navigaci o nerychlejší cestu dom a mysleli si na návštěvu zahrady na trase. Jenže naše navigace je buď momentálně zaostalá nebo krutě zlomyslná. Jak řekl kafr: tahle trasa by byla nejrychlejší leda vznášedlem.
Ale zase víme, kde byly polomy, kde je ta cesta jenom rozbombardovaná, kde končí asfalt, kde končí i ta šotolina, a kde se na tom už dělá. Viděli jsme se velmi zblízka s bagristou, řidiči náklaďáků všech velikostí a projeli jsme všemi fázemi výstavby nové silnice. To by se Jonymu taky líbilo. Zahrada mezitím zavřela, ale my přistihli sluníčko čárat po našem okolí, tak jsme šli doplnit fotokatalog o bezprostřední sousedství našeho dočasného bydliště. A koupit tu brisu. Mimo jiné.
Naše restaurace má dnes zavírací den, což je pro ně asi dobře, včera vypadali dost zmoženě. Ty soboty tady asi budou náročné. A v neděli pak přijdou neposluchy, jako my, kterým číšník hned na úvod řekne: nechcete jít dovnitř? Bude pršet! Nechceme, vždyť jsme pod deštníkem. No měli byste jít dovnitř, přijde liják, já to tady každýmu říkám, pojď dovnitř, ale von nene a pak, když to přijde, bere talíř a letí dovnitř. Je to furt stejný. A bylo. Jen s tím rozdílem, že vevnitř už bylo plno, takže jsme se jen posunuli blíž k baráku, pod lepší slunečník. Já vám to říkal!
Než doperu, zjistím, jak bude zítra, a zkusím něco naplánovat. Hahaha.
Žádné komentáře:
Okomentovat