Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den osmnáctý - poslední

Zápisky z cest: jsme doma. Na dnešní 1205 km dlouhé cestě jsme měli čas poslouchat oblíbená CD, znovu a znovu se vracet ke všem zážitkům z uplynulých dvou týdnů a já jsem vyhověla K. přání, že by rád na tento blog umístil nějakou fotku. Má tolik krásných záběrů, mnohem lepší fotky než já a fotil často tam, kde jsem se jen kochala, to bude taková hezká tečka…

Děkujeme vám všem, že jste "cestovali" s námi a přejeme dobrou noc.

Sliby se mají plnit, tak tady je i s popiskem od K.:

ITINERÁŘ ŽIRAFY: 86 ks U-kapes obsahujících každá 2 až X listů (podrobně popsaných);

SPLNĚNO! UFF!

Pozn.: za X dosaď libovolné číslo

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den sedmnáctý

Zápisky z cest: Tak to vidíte! Už jsme zase v Srbsku v Predejane u Majky. V tom samém pokojíčku. Jediný rozdíl spočívá v tom, že je mi celkem fuk, jestli je tu někde schované to jásavě zelené monstrum s harpunou na zadečku. Po vší té havěti, kterou jsme v uplynulých týdnech potkali. 
Ale ještě aspoň na chvilku zpět do Řecka. Ráno jsme si opět dali zabijáckou snídani určenou rotě před bitvou a vydali se nikoli nejkratší a nikoli nejpohodlnější cestou k dálnici. Zaručeně ale nejkrásnější. Přes Baros. Ani slova, a bohužel ani fotky, nemohou zachytit tu nádheru a rozmanitost. Každý kousek hor je jiný a museli bychom se ufotit a stejně by to nebylo nic platné. Ostatně naše průměrná rychlost byla asi 16 kiláků v hodině, byli jsme víc kolem auta, než v něm a neřešili medvědy, zmije ani vlky. Cesta může být cíl.

I tenhle kopeček má přes 2000 metrů. Hledejte ovečky.

Tyhle nehledejte, ty se našly samy a zabraly celou silnici, ale můžete je spočítat

 (foceno přes čelní sklo, hlídací psi se tvářili nekompromisně).

Opravdu se nám odsud nechtělo...

...i když každá další špageta byla pozvánka na pokračování v cestě,...

...která občas chyběla

(spojovačka: spojte zřetelnou bílou krajnici v pravém dolním rohu s nezřetelnou krajnicí naproti a máte původní stav)...

...pak se stala zase dokonalou...

...aby si ji za další zatáčkou příroda brala zpět z obou stran.

ευχαριστώ Ελλάδα

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den šestnáctý

Νότια Πίνδος, Jižní Pindos

Když se díváte na mapu, vypadá to, jako kdyby někdo vyklopil hrnec špaget do špenátu. Ale prý ty serpentiny vyjede i slabé auto. A pozvrací se i silný žaludek J Když jsme jezdili s dětmi na Peloponésu přes Taygetos, stavěli jsme v jednom kuse. A co krásy jsme díky tomu viděli. Tak tak!

Pindos je domovem pro zbývající řecké medvědy a vlky, kteří patří mezi vážně ohrožené druhy. Je proto naprosto výjimečné, že se někomu podaří tyto tvory zahlédnout. Podle posledního sčítání, přebývá ve zdejších horách sotva dvě stě medvědů hnědých a kolem tří stovek vlků obecných.

Tzoumerka je pohledné pohoří s vrcholky přes 2000 m, hodně zelené díky vydatným srážkám, ozdobené sněhovou čepicí, která občas vydrží i do června. Vesničky jsou zavěšené nad strží nebo se tulí k patičce nějaké hory, občas jukají do proudů vody pádící soutěskou, někdy jedna na druhou.

Zápisky z cest: dnešní den byl poslední pobytový, zítra už obracíme k domovu, a tak jsme ho pojali lehce odpočinkově, ale i zážitkově. Snídaně až v půl deváté (vracíme se do svého časového pásma nedobrovolně – dřív tady ale nikdo nevstane), ovšem, co tady nám naložili…καλή όρεξη.  Sníst se to rozhodně nedalo. Jen porce jogurtu s medem byla na celý týden. Snídali jsme na terase a čučeli do kraje. Když jsme to v deset hodin vzdali a chvíli zvažovali možnost vrátit se do postele nebo na terasu k „televizi“, kouleli jsme se, jako balóny a funěli, jak parní lokotky. Smysl pro disciplínu nakonec zvítězil. Měla jsem poslední překvápko. Popojeli jsme jen kousek do nejbližší vesnice, kde jsem ke K. údivu u takového „vlaštovčího“ domku vyběhla a přes plot se rukama nohama a s mojí velkolepou slovní zásobou řečtiny chvilku domlouvala s pánem, který mi to sice neusnadňoval, ale klíč mi ochotně dal. Po dalším kiláku a půl jsem klíč předala K. a on si ten klášter odemknul sám. A stokrát vyfotil. Pak jsme klíč zase vrátili, dali si u pána kafe a jen tak čučeli do kraje. Nad nádhernou roklí jsme snědli melouna a čučeli do kraje, v neuvěřitelně zapomenuté horské vesničce Καλαρίτες jsme si v kafenionu Ó Πλάτανος dali místní pivo a salát a čučeli na opuštěnou náves. Pak jsme okoukli tři malé mostíky a jeli do další neskutečné horské vesnice Συρράκο, kde zrovna slavili nějaký svátek. Už zdálky jsme slyšeli, jak se roklí nesly zpěvy a halekačky, všichni byli veselí a hovorní (nejvíc děti, které ukrutně rády a svižně melou v angličtině) a my z nich ze všech byli úplně vedle, protože bydlet na takovém příkrém srázu… Já zvažovala, která část vesnice mi za ty schody stojí a oni tam poletují nahoru dolů, dědouškové a babičky s hůlkami a vůbec nefuní. Večer jsme ještě chvilku čučeli na naší televizi. Dávali: „Dramatickou oblohu“, „Hru světla a stínu“ a „Bouřková mračna“. Dobrou poslední řeckou noc. Kαληνύχτα Hπειρος. Kαληνύχτα Ελλάδα.

Klášter Κηπίνα (klíč není pod rohožkou)

Kalarites

Syrrako

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den patnáctý

Aρτα, Arta - město pomerančů

Město Arta se nachází na nejjižnějším cípu Epiru. Díky blízkosti moře má mírnější podnebí, které je ideální pro pěstování pomerančů a citrónů. Typickým symbolem Arty je obloukový kamenný most, který se klene nad řekou Arachthos. Původně jej vybudoval král Pyrrhos. Jeho dnešní podoba pochází z 16. století a se stavbou se pojí krutá pověst. Most tehdy budovalo sto kameníků. Avšak co ve dne postavili, bylo v noci zničeno. Jednou někdo pošeptal mistrovi, že dokud do stavby mostu nezazdí svou krásnou ženu, stavbu nikdy nedokončí…

Zápisky z cest: tak most v Artě stojí. Na jednom břehu je spousta turistických kaváren a na druhém kafenion obsazený muži ve světlých košilích pohrávajících si s komboloi. Tak jsme se tam usadili a obsluhovala nás nejkrásnější Řekyně, jakou jsme kdy na našich cestách potkali. Jen ji namalovat na nějakou amforu, vytesat z bělostného mramoru, utkat se o ni v nelítostném souboji. A Arta bude asi také hezké město, a to, že jsme si ji neprohlédli, může být dobrý důvod k návratu do Epiru. Pak jsme se vydali na sever, do hor. Okoukli jsme roztomilý červený kostel, ve kterém byly prastaré (1281) portréty nějakého Thea a jeho ženy Marie a lehce si zajeli, kdyby náhodou vodopády vodopádily. Ale kdepak. Někdo je vypnul v červnu. Což je sice běžné a v pořádku, ale občas se stane, že lije a cedí a ony pak dovádějí klidně i mimo svou sezónu. Za pokus to stálo tak jako tak, protože místo je to překrásné s náramným výhledem. Pak už jsme dokličkovali do našeho posledního ubytování v Řecku v malé horské vesničce Prosilio, abychom se ujistili, že Tzoumerce to moc sluší, a že máme úžasnou televizi 4 x 1,5 metru. Takže my na ní teď budeme ještě chvíli zírat a pak už dobrou noc.

Aρτα

Κόκκινη Εκκλησία

Vidíte vpravo ten ooobrovitáááánský vodopád?

Vidíte správně. Je vypnutý.

Tak aspoň trošku, by se neřeklo.

Naše nová televize. Teď, když tohle píšu, dávají zrovna: "Rozsvěcujeme vesničky"

a "Vycházíme měsíc".

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den čtrnáctý

Ορράων, Orraon

Tohle město založili Molossové asi v polovině 4. století před naším letopočtem. Strategická poloha a opevnění svědčí o pevnostním typu osady. Všechny domy jsou z místního odolného vápence, takže můžeme obdivovat velmi zachovalé (i poschoďové) stavby. Molossové měli na hlídání svých stád a osad poměrně dobře rostlé silné psy. To je důvod, proč když si dnes dáte gůglit Molosse, vyleze vám tisíc a jeden “pejsek”. Jsou to vlastně všechna mohutná plemena. Tak snad na nás žádnej molossík nevybafne.

Zápisky z cest: loučení s jónským pobřežím jsme pojali netradičně výpravou do vnitrozemí. Na Orraon nejezdí opravdu nikdo. Orientační cedule vzal čert a povětří, ty polorozpadlé, co zbyly, jsou zatížené šutry a vybledlé na hranici čitelnosti. Stezky jsou téměř neprůchodné, jen ty, co používají kozy se jakžtakž dají, I když jsou vrchovatě zabobkované. Zmatený hmyz obřích rozměrů je natolik zaskočený přítomností lidí, že se přestává kontrolovat a v letovém provozu dochází k neuvěřitelnému zmatku. Nejdřív mi jedna megakobylka napálila do ramene, aby se mi vzápětí další helikopotvora trefila přímo doprostřed čela. Nevěděli jsme, jestli máme víc kontrolovat hady pod nohama, vyhrocené bodláčí, zákeřné osiny nebo přemýšlet, jaké zvíře mohlo tak hluboce rozrýt terén. Takže jsme rezignovali na všechny tyhle starosti a užili si krásné místo s neuvěřitelnými, přes dva tisíce let starými stavbami. Nohy mám posekané od kotníků po stehna, ale byl to zážitek. Na cestě zpět k moři jsme se brutálně zafotili u akvaduktu, který zásoboval vodou Nikopolis. Dnes pádí voda pod ním, je ledová a prudká, ale jen z ní jsou ty pravé záběry, takže jsme si rozdrápané končetiny hezky zchladili. V našem přístavu jsme zhltli kupu rybek a večerní Alonaki byla tou nejhezčí tečkou nejen za dnešním dnem. Zítra za medvědy do hor. Dobrou noc vám přejeme, my si jdeme vytahovat osiny.

Orraon - cesta k cíli může být trnitá

Orraon - cisterna, pravděpodobně na dešťovou vodu, o kterou tu není nouze

Akvadukt - počátek padesátikilometrové vodní cesty do Nikopolis

Lygia - v přístavu

Alonaki - pláž na rozloučenou

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den třináctý

Νικόπολις, Nikópolis, Vítězné město

Naprosto ojedinělé město. Dal ho postavit Gaius Octavius (co je z něj následně Gaius Julius Caesar Augustus) na počest vítězství v bitvě u Aktia (31 přnl) nad Markem Antoniem a Kleopatrou. Kromě toho, že je to tedy Město Vítězné, je to také první město římské na řeckém území. Tady začíná „pořímštění“ Řecka a nejen Řecka. Do Nikopolis bylo násilně přestěhováno obyvatelstvo z okolních (ale i docela vzdálených) měst (Kassopi např). Na tři století se stává hlavním městem (nejen) Ipiru.

Zápisky z cest: takové velké město, to se nedá oběhnout, Auguste! Naštěstí nám to Řekové usnadnili, co není nekompromisně oploceno, nemáte šanci najít v bažině a rákosí. Takže jsme se jen vloupali na místo památníku nad městem – moc pěkný výhled, Octavie! Zklamaně zvenku oběhli zavřené divadlo (hrozí zřícením, asi tam fakt nelezte), uznamenali, že na stadionu je jen tráva, zamávali severním lázním z auta a pak si užili ty přístupné části, kterých je ažaž. K. se zafotil v Odeonu (to už je tradice, celou zimu bude přebírat spoustu geometrie, ty srpečky sedadel ubíhající tu doprava, tu doleva), já se trochu poválela kolem květeny prorůstající cestu a kašny a pak jsme se kochali v krásném novém muzeu, kde zaměstnanci byli v kruté přesile, takže nám jeden mohl odtrhnout vstupenky, druhý pustit video, třetí celou trasu dělat doprovod, abychom snad nesešli z jednosměrné, dobře značené cesty, čtvrtý nás sledovat na monitoru (nebo toho kolegu, jestli nás dobře hlídá a nekrade exponáty s námi), pátý ukázat, kde jsou záchodky a všichni dohromady a jeden přes druhého řecky i anglicky současně sdělit, že kavárnu tu nemají, nejbližší kafenion je asi čtyři kiláky odsud v Preveze. Ten šestý celou dobu jen lelkoval.

Cpeme se rybama a mořskýma potvorama. Dobrou chuť. Vlastně noc.

Větší město = delší hradby

Pozor, padá divadlo!

Na odeonu...

...pod odeonem nikdo nesmí stát (natož sedět), jinak K. nefotí a čeká, až odejde (ou)

a čeká a čeká a čeká a pak fotí a fotí a fotí...

...a já se zatím můžu válet po cestách

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den dvanáctý

Κασσώπη, Kassópi

Krásné starověké řecké město postavené na překrásném místě. 600 metrů nad Jónským mořem s Lefkádou na dohled. Že je to tu líbezné, vyhodnotili už v paleolitu. Ve 4. - 3. stol. př. n. l. to stopro bylo nejkrásnější město širokodaleko, s divadlem a spoustou náramných staveb (katagogeion*) a vlastními mincemi. Během roku 168 – 167 př. n. l. převálcováno Římany. Poslední houževnatí jedinci byli roku 31 př. n. l. přestěhováni do Nicopolis (později).

*Už jsme takový „hostinec“ viděli v Olympii (Leonidaion) nebo v Epidauru (Asklepion).

Νεκρομαντεῖον, Nekromanteion, Věštírna mrtvých

Podsvětí, kterému vládne Hádes a Persefoné, je obklopeno vodami. Styx – řeka Hrůzy, Acherón – řeka Vzdechů, Kókýtos – řeka Nářků, Pyriflegethón – Ohnivá řeka, řeka Léthé, z níž duše zemřelých pijí zapomnění – všechny se vlévají do Acherontského jezera. Nezapomeňte na peníz pro převozníka Charóna. Bránu střeží tříhlavý pes Kerberos.

Na severním břehu řeky Acheron se nachází nejdůležitější sakrální místo podzemních bohů. Je známé pod názvem Nekromanteion (Věštírna mrtvých) a sloužilo jako styčný bod mezi živými a mrtvými. Poutníci zaplatili nemalý obnos, aby mohli strávit několik dní v temných kobkách bez oken, v nehostinném prostředí, v pachu rozkládající se krve obětovaných černých ovcí v místě, které prý bylo samotným vrcholkem Hádova paláce. Tady kněží rozmlouvali s dušemi zemřelých a poskytovali rady do života budoucího. Brrrr…

Zápisky z cest: nadšení z šutrů pokračuje. Kassopi je jedno z nejhezčích archeologických nalezišť, které jsme v Řecku viděli. Jasně. Svojí roli hraje místo. V zádech skalní masiv a výhled na moře, Ambrakijský záliv a Lefkádu – kdo by s tím chtěl soupeřit. Ale taky je to jedno z těch citlivě udržovaných, nekašírovaných měst. Je sice zavřené mohutnou bránou opásanou masivním řetězem s funglovním bytelným zámkem, ale hned vedle chybí celé pole plotu, což tady neznamená nic jiného, než: „Pojďte dál, nás tady nebaví celé dny strašit kvůli pár pošahaným nadšencům, záchodky jsme teda zamkli, ale voda teče z každého hydrantu v areálu, odpadky házejte do košů a nekrmte ovce, pasou se samy“. Užívali jsme si to přes tři hodiny (za tu dobu přišlo dalších šest lidí, z toho dvě děvčata z Marjánek).

Nekromanteion už je natolik blízko civilizaci, plážím a turistickým střediskům, že i Řekové ho marketingově uchopili, prodloužili otvíračky a výrazně zvedli vstupné. I tady platí výše uvedené o citlivém přístupu k odhalenému nalezenému a není důvod ke stížnostem. Jen teď po Kassopi bude chvilku těžší nás ohromit.

Dnešní poučení pro K.: NEPOKLÁDAT PRŮVODCE NA PLÁŽ! Okamžitě přepíná do úsporného režimu, po chvilce se dokonce vypne. Pokud nedojde včas k obrácení, ožehne se z jedné strany. Uvedení do provozu je pak velmi náročné nejen na čas, ale i prostředky vložené. V dnešním případě byly potřeba tři malé a půlka velké ryby a jeden Mythos. Přesto je s otazníkem, zda se zítra rozchodí. Dobrou noc.

Když to nevyšlo večer, cvakla jsem vám náš výhled z terasy ráno

 

Pohled od divadla v Kassopi (vpravo Lefkáda)

Katagogeion (vnější stěna)

Jednu z postranních cest už trochu deformoval čas, nikdo tu nechodí a jsou tu od stěny ke stěně neuvěřitelné pavučiny a v každé Odula

Cestou k Nekromanteionu (pozvánka do Hádovy říše?)

Krev černých ovcí stékala tím žlábkem...

Dnes se na Řece Vzdechů vesele rybaří, půjčují kajaky a pořádají lodní výlety

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den jedenáctý

Δωδώνα, Δωδώνη, Dodóna, Dodóni

Prastará věštírna Diova. Centrem byl mohutný posvátný dub, v jehož koruně sedával Zeus a promlouval ke smrtelníkům. Věštby z šumících listů. Kněží i kněžky. Homér v Íliadě mluví o kněžích, kteří spali na zemi a nemyli si nohy. To se to pak věští! Podle řeckých bájí Argonauti použili dřevo z tohoto dubu na stavbu své lodi a díky jeho čarovné moci vyvázli z mnoha prekérních situací.

Pod stromem stály v kruhu na trojnožkách bronzové kotle, které se těsně dotýkaly. Po úderu do kteréhokoli z nich se rozezněly všechny (každý v jiné tónině) a jen tak toho nenechaly. Proto asi vzniklo úsloví (pro tetu Kateřinu): „Kecá jak dodonské kotle“. To bych fakt moc chtěla slyšet. Ale to bych musela být kněžka v prorockém vytržení. Vy byste si pak při vstupu vyryli na tabulku otázku a já bych vám řekla, jestli jo nebo jo. V Janině v muzeu jsme si některé dochované dotazy přečetli a stojí to za to. Zajeďte si tam.

Pyrrhos okrsek významně rozšířil a nechal postavit divadlo pro 16 000 diváků. Rozkvětu se Dodóna dočkala ještě za Hadriána, ale s příchodem křesťanů byla rozbořena a dub pokácen. Po mnoha stech letech tady nový dub vysadili archeologové.

Zápisky z cest: jeden z těch šťastných dnů, kdy skutečnost předčí očekávání. V Dodoně se nám líbilo přeukrutně. K. fotil jako blázen a byl nadšen, já fotila jen chvilkama a mnohem víc se tulila k šutrům, posedávala v Héraklově chrámku a rozklíčovala několik záhad. Protože: než jsme do Dodony přijeli, říkala jsem si, že ty kněžky to měly jednoduché. Věštírna v horách, vítr duje, listí šustí = Zeus promlouvá. Snadná práce. Jenomže. Zapomněla jsem na cikády. To je kravál, to se nedá. Teď už chápu nutnost kotlů. Pořád trvám na tom, že bych je NUTNĚ potřebovala slyšet. Ovšem i bez kotlů je to místo magické. Jo, a na stadionu závodí ještěrky, modrásci a kobylky.

Dnešní den byl zároveň dnem přesunovacím. Ráno jsme se rozloučili s Dimitrim, nechali pozdravovat Jannise, slíbili si nesplnitelné, pochválili všechno (a právem!) a vyrazili přes Dodonu směrem k jónskému pobřeží. Na trase jsem ale ještě NUTNĚ (už zas, ale já za to nemůžu) potřebovala vidět další kouzelné místo. Za mnoha zatáčkami, zrádnými odbočkami, záhadnými křižovatkami, uprostřed lesů, hor a strání, když přejedete přes kořeny a uvěříte, že existuje místo, kde je koryto řeky výš, než silnice a pak ještě kousek popojedete a odbočíte doleva, tak se stane zázrak. Uvidíte neviditelnou řeku, do které padá po schodech starého mlýna vodopád křišťálové ledové vody. Tady se zastaví čas, takže si nekonečně dlouho pochutnáváte na salátu s nejlepší fetou na světě, popíjíte retsinu, všechno se ztrácí v mlze, trochu se s vámi točí svět… Ne, to není svět, to je mlýnské kolo přece!

Když nevíte, co by, zajeďte si do Dodony

A tam někde dole pod srázem, pramení řeka Acheron, ale o tom až zítra...

Aby těch kýčů nebylo málo, chtěla jsem vám ještě vyfotit výhled z naší terasy: tyrkysové, rozvlněné moře, na obzoru ostrovy Paxos a Antipaxos, zapadající slunce… Ale protože už by to bylo moc, obloha se zatáhla, mračna zavyhrožovala bouřkou a příděl zázraků byl ukončen. Dobrou noc.

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den desátý

Ιωάννινα, Ioánnina, Janina

Tak jsme se dočkali Aliho. Ali paša Tepelenský (Janinský). Paša = vysoký turecký hodnostář, který spravoval „pašalík“ tedy provincii. V tomto případě Epirus.

Ali Tepedelenti (*1744 Albánie) byl prý negramotný, ale o to víc nadšený pro ideály Francouzské revoluce. Snil o vytvoření nezávislého státu (Řekové, Albánci, muslimové, křesťani – všichni rovni), podporoval vzdělanost a kulturu obyvatel. Na druhou stranu, když trošku zvlčil horský kmen Suliotů, neváhal je nemilosrdně a brutálně potrestat. Ostatně, jaký to byl lidumil, by mohly vyprávět i ženy, které nechal pro údajné pochybné mravy utopit v jezeře. Ideály pěkné, ale skutečnost byla taková, že si vydobyl kusanec jižní Albánie, kus Makedonie a severního Řecka, tak nějak si hospodařil lehce nezávisle na sultanátu, nechal se podporovat Ruskem a Francií, najednou měl vlastní vojsko i loďstvo… Až toho bylo dost i na sultána! Prostě můžete být nadaný, lstivý i bezohledný, resp.: Alí při vší krvelačnosti své osvědčil se panovníkem dobrým, učinil konec krvavým půtkám mezi Albanci, bděl přísně nad pořádkem a bezpečností, stavěl důkladné silnice; s křesťany nakládal mírně (Ottův slovník naučný), ale pak na vás pošlou vojsko, vytrvale vás obléhají, kapitulujete, protože vám zaručí bezpečnost… no a pak vás prostě zavraždí, hlavu uříznou a vystaví na cimbuří seráje.

Janina leží na břehu jezera. Ve městě je archeologické muzeum, na mysu pevnost, na ostrově kláštery. Místní specialitou jsou žabí stehýnka.

Zápisky z cest: dnes jsme si horský dvojden kompenzovali městským poposedáváním. Podnikli jsme velkoplavbu na ostrov, kde jsme ochutnali úplně všechny zdejší vyhlášené sladkosti, zapili je tsipourem (to je jasné, že tady je nejlepší z celého Řecka) a pak jsme okoukli všechna akvárka s kapry, pstruhy, úhoři, raky a žabkami a K. si objednal velkou porci stehýnek. Jedno jsem ochutnala, bylo výborné, ale nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že by to mohl být princ. To se pak ta nožka hůř okusuje.

Podvečerní procházka Starým městem a kafe na pevnosti bylo báječné rozloučení s krásným městem.

ostrovní flotila s Medúzou v čele

jeden z klášterů na ostrově

hrobka Aliho paši Janinského

na kávě

Řecko 2016 aneb Cesta tam a zase zpátky - den osmý a devátý

Ζαγόρι, Zagori

„za gori“ – za horama – záhoří -  bratři Slovani

Tentokrát vynecháme fakta a data - suchá a usušenější.

Většina cestopisů, které jsem objevila, obsahovala podobné věty: „podcenili jsme počasí“, „zaskočil nás neschůdný terén“, „nečekali jsme sníh v této roční době“, „bouřka nás zastihla nepřipravené“, „náš časový harmonogram byl v troskách, tma přišla nečekaně“, „voda byla najednou po ramena, přišli jsme o batohy i foťák“ nebo naopak „neměli jsme dostatek vody“… No není to pozvánka na výlet?

Mimo jiné bych ráda nakoukla do nejhlubšího kaňonu na světě. Prý to má potvrzené v Guinessově knize rekordů. Rozhoduje i poměr šířka – hloubka? Asi. Nebo platí, že Řekové mají všechno nej. Takže: šířka několik desítek metrů až skoro 500 metrů. Hloubka klidně ke kilometru. Kdo má závrať?

V horách najdeme přes 40 tradičních horských vesniček s kamennými domky. Vesnice dříve spojovaly jen dlážděné cesty a přes řeky a rokle se dodnes klenou krásné mosty. A všechny jsou fotogenické J

Abych si mohla vyfotit svůj první most, musela jsem vlézt do řeky Aoos. Na dně neschůdné šutry (jeden jsem si vzala na památku), teplota vody z hor žiletková. Ale krása! 

Do řeky Voidomatis jsem nelezla. Ta mlha, která se po ní válela působila tak strašidelně...

...co kdyby vylezla nějaká příšera!

Sem jsem naopak hupsla. V horách voda vymlela takové úžasné bazénky různých tvarů, velikostí a hloubky. Museli jsem projít dál proti proudu, protože večer byla bouřka a liják spláchl i zeminu, která se nahromadila v těch spodních nádržkách. Ale horní už byly propláchnuté. Voda kaskádovitě pádí dolů z vany do vany (na teplotu si taky musíte chvilku zvykat), a přestože jsme tu nebyli sami, na každého se dostalo. K. se opaloval na plotně nade mnou a absolutně nechápal mé nadšení a potřebu se tady dvě hodinky ráchat. Pak přišli starší manželé a ti zkoušeli sjíždět i ty tobogány mezi bazénky. Jistojistě si prodřeli plavky, ale vypadali přešťastně. Ostatně já mám tyhle chvíle taky v konzervě na horší časy.

Krásný kostelík ve vesnici Μικρό Πάπιγκο, což je roztomilá vesnička, která má nad sebou...

...takovou malou skalku. Astraka.

Do Papiga se dostanete jen po téhle špagetě.

Tak to byl den osmý v obrazech a hned se pustíme do devátého:

První paprsky šimrají most Kokkori.

Vesnička Vradeto je nejvýše položenou obcí v Zagori (1340mnm).

A pyšní se překrásnou dlážděnou cestou do vesnice Kapesovo. Je to jedna z nejnáročnějších cest, přes tisíc schodů padá v serpentýnách dolů do rokle, pak dva mosty a cesta zase stoupá do Kapesova, které vypadá, co by kamenem. Ale ne! Čučím asi v půlce cesty (Vradeto - dno rokle) přes "zábradlíčko" na pokračování směrem dolů. Nikde nikdo, jen spousty ještěrek a pokřikující cikády.

V Kapesovu jsme si dali frapé a K. něco přesladkého čokoládového.

A tohle už je most Kalogeriko nedaleko vesnice Kipi. Houseňák jeden roztomilej!

U Kipi je i Milos. Most u mlýna.

 

Večer jsme se rozloučili se soutěskou Vikos. Dobrou noc.