Δωδώνα, Δωδώνη, Dodóna,
Dodóni
Prastará
věštírna Diova. Centrem byl mohutný posvátný dub, v jehož koruně sedával
Zeus a promlouval ke smrtelníkům. Věštby z šumících listů. Kněží i kněžky.
Homér v Íliadě mluví o kněžích, kteří spali na zemi a nemyli si nohy. To
se to pak věští! Podle řeckých bájí Argonauti použili dřevo z tohoto dubu
na stavbu své lodi a díky jeho čarovné moci vyvázli z mnoha prekérních
situací.
Pod stromem
stály v kruhu na trojnožkách bronzové kotle, které se těsně dotýkaly. Po
úderu do kteréhokoli z nich se rozezněly všechny (každý v jiné tónině)
a jen tak toho nenechaly. Proto asi vzniklo úsloví (pro tetu Kateřinu): „Kecá
jak dodonské kotle“. To bych fakt moc chtěla slyšet. Ale to bych musela být
kněžka v prorockém vytržení. Vy byste si pak při vstupu vyryli na tabulku
otázku a já bych vám řekla, jestli jo nebo jo. V Janině v muzeu jsme si některé dochované dotazy přečetli a stojí to za to. Zajeďte si tam.
Pyrrhos
okrsek významně rozšířil a nechal postavit divadlo pro 16 000
diváků. Rozkvětu se Dodóna dočkala ještě za Hadriána, ale s příchodem křesťanů
byla rozbořena a dub pokácen. Po mnoha stech letech tady nový dub vysadili
archeologové.
Zápisky z cest: jeden z těch šťastných dnů, kdy skutečnost předčí očekávání. V Dodoně
se nám líbilo přeukrutně. K. fotil jako blázen a byl nadšen, já fotila jen
chvilkama a mnohem víc se tulila k šutrům, posedávala v Héraklově chrámku
a rozklíčovala několik záhad. Protože: než jsme do Dodony přijeli, říkala jsem
si, že ty kněžky to měly jednoduché. Věštírna v horách, vítr duje, listí
šustí = Zeus promlouvá. Snadná práce. Jenomže. Zapomněla jsem na cikády. To je
kravál, to se nedá. Teď už chápu nutnost kotlů. Pořád trvám na tom, že bych je
NUTNĚ potřebovala slyšet. Ovšem i bez kotlů je to místo magické. Jo, a na
stadionu závodí ještěrky, modrásci a kobylky.
Dnešní den byl zároveň dnem přesunovacím.
Ráno jsme se rozloučili s Dimitrim, nechali pozdravovat Jannise, slíbili
si nesplnitelné, pochválili všechno (a právem!) a vyrazili přes Dodonu směrem k jónskému
pobřeží. Na trase jsem ale ještě NUTNĚ (už zas, ale já za to nemůžu)
potřebovala vidět další kouzelné místo. Za mnoha zatáčkami, zrádnými odbočkami,
záhadnými křižovatkami, uprostřed lesů, hor a strání, když přejedete přes
kořeny a uvěříte, že existuje místo, kde je koryto řeky výš, než silnice a pak
ještě kousek popojedete a odbočíte doleva, tak se stane zázrak. Uvidíte
neviditelnou řeku, do které padá po schodech starého mlýna vodopád křišťálové
ledové vody. Tady se zastaví čas, takže si nekonečně dlouho pochutnáváte na
salátu s nejlepší fetou na světě, popíjíte retsinu, všechno se ztrácí v mlze,
trochu se s vámi točí svět… Ne, to není svět, to je mlýnské kolo přece!
Když nevíte, co by, zajeďte si do Dodony
A tam někde dole pod srázem, pramení řeka Acheron, ale o tom až zítra...
Aby těch kýčů nebylo málo, chtěla jsem vám
ještě vyfotit výhled z naší terasy: tyrkysové, rozvlněné moře, na obzoru
ostrovy Paxos a Antipaxos, zapadající slunce… Ale protože už by to bylo moc,
obloha se zatáhla, mračna zavyhrožovala bouřkou a příděl zázraků byl ukončen.
Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat