Cardiff 2014

Málem neuskutečněná narozeninová cesta do Cardiffu, hlavního města Walesu.

Wales pochází z germánského slova Walha, což znamená cizinec, nebo také cizí, jenže Velšané tak sami sebe neoznačují. Považují se za Cymry, a zemi označují jako Cymru, což ve velštině znamená krajan, krajina.

Velština je na první pohled velmi vtipný a první poslech zcela nesrozumitelný a ničemu nepodobný jazyk plný kombinací písmen: D, R, W, Y a dvojitého LL.

Ve Walesu najdeme obec s nejdelším názvem na světě:

Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch.

neboli

Kostelpannymarievúdolíbílélískypoblížprudkéhovíruakostelasvatéhotysilia

nedalekočervenéjeskyně.

Národní sport Velšanů je ragby, o čemž svědčí i fakt, že národní ragbyový tým se kvalifikoval na všechny světové poháry a více než dvacetkrát vyhrál pohár Šesti národů. Druhá nejoblíbenější činnost Velšanů je sborový zpěv.

PÁTEK
Je únor. Týden trvající vydatné deště doprovázené vichrem na jihu Anglie jednak ještě zesílily a druhak se rozšířily. Náš podvečerní let do Bristolu byl zrušen hodinu a půl před odletem. V lítém boji jsme neukořistili ani sedadlo do Manchesteru (už letí, zamávejte jim!) natož do Londýna (poletí za chvilku, ale: „Last One“) a domů jsme se vraceli s letenkami na následující den. Stansted. Odvážně kupujeme i jízdenky na bus do Cardiffu.

SOBOTA
Pokus číslo dva o dosažení Velké Británie vzduchem vyšel. Přistání bylo díky větru trošku rozdováděné a slabší povahy i vykvikávaly. Místo plánovaného objevování Cardiffu jsme strávili sobotu v londýnské ucpávce, ale pojali jsme to jako vyhlídkovou jízdu. Nakonec, jak často je člověk v jednom dni ve třech metropolích?! Byla to krásná slunečná sobota „on the road“. Cardiff už byl ponořen do tmy, když jsme dorazili na centrální autobusák.  Hotel, co by kamenem, za chvilku jsme vybalovali. Útulný pokojík s pěknými deseti stupni. Zatracení otužilí Velšani! Rozehřála mě reklamace chybějícího prostěradla a peřiny, sprcha a zjištění, že po necelých osmadvaceti hodinách od startu jsme na místě.

NEDĚLE
Za všechny ústrky, protivenství a řadu nešťastných náhod jsme byli odměněni neuvěřitelnou nedělí. Slunce od rána překračovalo plán, vítr šel rušit úplně jiné lety na druhé polokouli, a tak jsme si zavázali tkaničky, sbalili škvarkové placky (moc děkujeme, mami!) a vyrazili na severozápad. Dnes předměstí, před sto lety vesnička kus za městem. Llandaff. Místo, které nás lákalo hned z několika důvodů. Je tu překrásná katedrála, po Westminsteru druhá nejstarší stavba tohoto typu ve Velké Británii, narodil se tu Roald Dahl (a chodil do katedrální školy) a natáčel se tu Doktor. Kdo? Who? Doctor Who! Happy Birthday M.!

Ale my si to teprve pochodujeme kolem stadionu, kde se na stinných místech třpytí jinovatka a ze zábradlí nad řekou Taff dohlížejí rackové na ranní trénink veslařů. Millennium Stadium je svatostánek ragby, domov statných hochů s drakem na hrudi a ohněm v srdci. Pokud se hraje, doprava ustrne (a to je jedna ze šťastných náhod, že utkání Wales – France probíhal až den po našem odjezdu) a všechno se přizpůsobí a točí jen okolo zápasu. Stadion za 145 milionů byl postaven v roce 1999. Vejde se na něj 47 500 fanoušků, jejich podpora je slyšet dodaleka. Na stadionu je 30 000 míst prodaných na 25 let dopředu, a to je jen jeden z důkazů, že Wales = ragby. Druhým je fakt, že by mohli těch vstupenek prodat trojnásobné množství.

 

Ke katedrále jsme se blížili liduprázdným parkem (je hrozně brzy, ještě není deset!), kde, světe div se, můžete zcela svobodně potrénovat…? No, co asi? Šišatý míč jsme s sebou nevzali, a tak jsme se brzy ocitli na hřbitově za katedrálou. Keltské kříže, chladné stíny, půda nasáklá nekonečnými dešti, sluníčko proplétající se větvemi stromů a tahající krokusy a bledule na svět. K dokreslení atmosféry si můžeme představit popis hlubokého, věčného ticha, ale nic není vzdálenější skutečnosti. Je přece neděle.

A katedrála bimbá, zvoní a vyhrává tak hlasitě a vytrvale, až se divíme, že z hrobů nevyskakují tanečníci. Zvonice je tak hlučná, že pes řítící se k nám s klapající tlamou, působí navzdory dozajista šílenému štěkotu, jako mim v nějaké groteskní pantomimě. Na hřbitůvku se vůbec venčila spousta psů všech velikostí, barev, tvarů, typů srsti a původu. Smíšeného. Výhercem nevyhlášené soutěže se jednoznačně stal chrt křížený s vlkodavem. Překrásný model! Střední výška, štíhlý růst, prostě chrt, na kterého ovšem někdo místy nastehoval chuchvalce vlkodavího počesaného chemlonu. To vše v černošedém provedení. Nemohli jsme se vynadívat.

 

Na lavičce, která už si vydobyla své místo na slunci, jsme posvačili. Stále jsme se kochali rozmařilým uspořádáním hřbitova. Byl udržovaný, a přesto působil lehce zanedbaně, jako když s velkou péčí a z kvalitních pěstěných vlasů vytvoříte na hlavě rozcuch. A do toho nekončící vyhrávání katedrály, které je na chvilku přerušeno jen proto, aby mohla zazvonit celou.

Zkoumáme okolí, fotíme místo, na kterém Vincent Van Gogh maloval místo slunečnic katedrálu (v Doktorovi, to dá rozum) a pomalu stoupáme na náves k pozůstatkům zvonice ze 13. století, do parku a pak courem Llandaffem, který nás přijímá svými úzkými liduprázdnými uličkami. Cestou na High Street jsme učinili zásadní objev. Našli jsme krámek paní Pratchettové, které malý Roald Dahl strčil do dózy s bonbóny chcíplou myš. Chcete-li vědět proč, a jak to celé dopadlo, otevřete knížku s názvem Kluk. 

Z Biskupského paláce zbyla jen brána, ale za ní je roztomilý parčík s chodícími stromy a vstupem do zmiňované katedrální školy.

Skutáleli jsme se s kopečka a zvolna mířili po úzké pěšínce mezi hřbitovem a školním hřištěm zpět do města, když nám došlo, že zvoní poledne, bohoslužba skončila a my bychom se měli vrátit a podívat se do katedrály!  Proti nám mířil dav věřících, který postupně polykala zaparkovaná auta, a na boční cestičce mířící k hlavnímu vchodu už jsme potkávali jen trousící se páry a jednotlivce.

A kouzelného dědečka! Změřil si nás pátravým pohledem, vyhodnotil situaci (nebylo těžké poznat, že jsme turisti, i kdybychom neměli foťáky, rozhodně jsme měli proti domorodcům o několik vrstev oblečení víc) a oslovil nás s jiskřícím pohledem a otazníky v očích. „Odkud jste? Jo z Čech! Skvělé! Znám Strakonice! A jste z Prahy? Výborné pivo!“  Dostalo se nám báječné přednášky o historii Llandaffu a hlavně katedrály, o všech rekonstrukcích, povedených i nepovedených, o devastujícím účinku německé bomby v roce 1941 a o moderní soše Krista v interiéru. Od Sira Jacoba Epsteina. A taky odsud pocházel Svatý Patrik.  „A podepište se do návštěvní knihy!“  

Sluníčko stále vyvracelo všechny pomluvy o děštivém Walesu, a tak rozhodnutí, že místo do centra si to protáhneme až do zálivu, na sebe nenechalo dlouho čekat.  Cardiff Bay je vlastně další odloučené centrum města. Místo, které ožilo v době uhlí. Během deseti let mezi roky 1840 a ​​1870 se Cardiff rozrostl o 80 % a z přístavu denně vyplouvaly lodě plně naložené uhlím.

Zdejší bývalá uhelná burza Coal Exchange (z r. 1886) byla prvním místem na světě, kde byl uzavřen obchod překračující milion liber. A třetí markýz Bute byl tehdy údajně nejbohatším člověkem na světě. A pak byl najednou konec a po uhlí neštěk‘ pes. 

Dnes původní slávu pamatuje Pierhead Building a připomíná Roald Dahl Plass, bývalý dok, který je zasypán, ale původní tvar kopíruje kolonáda sloupů za tmy svítící a tvořící takové menší náměstíčko.  Spousta moderních staveb – Millennium Centre, Senedd – sídlo velšského shromáždění, Doctor Who Expirience, studia BBC. 

 

Barragge byla nejvzdálenějším místem toho dne. Už se smrákalo a jachty i jachtičky, lodě i lodičky se vracely do zálivu. K návratu musí použít jedno ze tří zdymadel. Na třech místech se tedy most stává zvedacím, světelná i zvuková signalizace s předstihem varuje, která část se bude zvedat, což je impulz pro skupinky náctiletých, aby začaly přebíhat sem a tam, dokud to jde a dokud je most nerozdělí. Úplně jsem nepobrala, kdo je vítěz celé té taškařice, ale možná, to nebyl závod, ale prostá radost z blbnutí. 

 

Přibývalo šera, ale i mraků, vydali jsme se zpátky a nohy už začaly pobrblávat, prý taková dálka a teď už i tma a kamínek v botě a puchýř bude brzy, aby sis nemyslela. Byl. Aby ne. Po jednadvaceti kilometrech. V mílích to tak dramaticky nevypadalo.

PONDĚLÍ


Prší. Vytrvale. Tak takhle to tu ve skutečnosti vypadá. No tak jo. Vezmu s sebou paraple. Včera cestou do a z Llandaffu jsme viděli spoustu deštníkových mrtvolek. Otočené naruby, zohýbané i polámané dráty. Přežije ten nejsilnější! Beru to jako výzvu a sportovní disciplínu. Jdeme do centra. Civic Centre je důkazem již zmiňovaného rozmachu z doby, kdy Cardiff byl uhelným pupkem světa. Viktoriánské a edwardovské domy, které jsou bez skrupulí prorůstány novostavbami. Uličky kopírující trasu bývalých kanálů, domky, které to pamatují a moderní knihovna, která nechápe, proč je to tu tak do zatáčky a dům naproti nemá jediný pravý úhel. 

Arkády plné obchůdků, v patře benátská okna, krytá tržnice z roku 1891, St John's Church, Ebenezer Chapel a Cardiff Metropolitan Cathedral of St. David, univerzitní budovy, City Hall a National Museum of Wales, Alexandra Gardens, Royal Welsh College of Music & Drama (nejznámějším studentem je dozajista Sir Anthony Hopkins) u Bute Parku, ve kterém se nachází i Cardiff Castle. 

Hrad zvelebil William Burges, výstřední architekt, kterého si najal třetí markýz Bute. Místo považovali za strategické již Římané. Ostatně některé části zdiva je pamatují. Hrad a jeho okolí jsme si prohlíželi za sílícího deště a deštník poprvé zažil otočky všemi směry. Kromě dechu historie mě nadchla stráň pod hradbami plná narcisek, jejichž okamžik, bohužel, teprve přijde. Rozkvetlé byly jen tři a já bych si opravdu přála vidět ten žlutý ohňostroj o nějaký den až týden později. Musí to být nádhera.
Alexandra Gardens a Bute Park jsme úplně neocenili jen proto, že jsme se dost obtížně proplétali provazy deště, rozhrnovali jsme vodní záclony rukama nohama a deštník ve svých turbulencích zoufale zíral na všechny strany.  Ještě pár fotek a domů!
Pro snadný a rychlý přehled o historii Cardiffu je nejjednodušší zajít do The Old Library, kde je dnes turistické centrum a pěkná expozice o městě, obyvatelích a událostech. Jak šel čas. Poučné i hravé.

ÚTERÝ
Výletní den. Počasí proměnlivé, ale z těch nadějnějších. Hurá na vlak a do Caerphilly. To je asi takový výlet jako z Hlaváku do Radotína. Jedeme na hrad. Největší hrad Walesu. Krásný hrad. Obklopený vodním příkopem, místy i dvojitým. Těšíme se. V Caerphilly zataženo, sem tam přeháňka. Jsme tu dostatečně brzy, abychom mohli oběhnout hrad téměř dokola a rozhořčeně sledovat sluneční paprsky, které hladí vzdálené kopce, místo aby vhodně nasvicovaly malebný a fotogenický hrad.

 

Naše fotky jsou tím pádem o siluetě hradu, na které leží mlžná duchna, olověný mrak, temný stín nebo ji halí vodní clona. V okamžiku otevření brány jsem zahlédla mužskou postavu a říkala jsem si, že v tak velkém prostoru se takřka nemáme šanci potkat a prohlídka a fotky budou liduprázdné.

Nemohla jsem se mýlit víc. Koupili jsme vstupenky, vysvitlo sluníčko, my zajásali a zkoprněli. Hrad brala útokem školková výprava! A druhá! A třetí! Přestali jsme je počítat a pádili si užít poslední chvilky samoty. A vyfotit místa, kde se natáčel Doktor. Což znamená najít je. To není vždy úplně snadné. 

 

Našli jsme chodbu a taky místnost s krbem. Tam jsme se rozhodli posvačit. A tam nás taky dostihly. Ty výpravy. A byly fantastické. Holčičky měly šaty nebo aspoň sukně až na zem, ideálně růžové, tylové nebo blyštivé. Na hlavinkách, to dá rozum, korunky. Kluci měli pláště a neodmyslitelné meče. A kufříky na sendviče. Nebo baťůžky. V některých případech byly stejně oděné i učitelky. Mají můj neskonalý obdiv. Nechtěla bych na tom uzoulinkém, mokrém, kluzkém, točitém schodišti řešit jakoukoli sukni. Moji nebo toho potěru. Představa, že stačí, aby jedna princezna druhé (nebo sama si) přišlápla sukýnku a už to letí všechno sakumprdum dolů a tam to přebírej a rozmotávej a rovnou sádruj…  Nic takového se nestalo, jsme tomu rádi, ale hlava mi to nebere. Asi tam chodí pravidelně a mají natrénováno. Na nádvoří, dnes vlastně louce, pak děti vesele skotačily, zima jim evidentně nebyla, sukně se točily, meče chřestily (to je blbost, jaký zvuk vydává souboj plastových mečů?) a korunky házely sluníčková prasátka na všechny strany.

A přicházely další výpravy (když jsme si večer prohlíželi fotky, u jedné M. trefně poznamenal: „A tady stojím po kolena v dětech“) a my objevili místnost s naučným animovaným filmem. Právě z promítání vesele odcházela skupinka rozjásaných capartů. Usedli jsme a nechali si povyprávět historii hradu. Celkem brzy došlo na krev (rozstříkla se po celé stěně a dokonale nás obklopila) a i další průběh byl poměrně morbidní a nešetřil surovými detaily. Utvrdilo nás to v závěru, že Velšani jsou otužilí, až otrlí ve všech směrech a jsou otužováni od raného dětství. Ostatně odpoledne, když se přihnala mračna, vítr a déšť, nás v okamžiku, kdy jsem si dávala na hlavu kapucu, míjela maminka s kočárkem. Ona nalehko, děcko také a prostovlasé. Tak jsem tu kapucu sundala a nasadila místo ní úsměv číslo osmnáct: ne, není mi zima a ta voda, co mi prská do obličeje, je super!

 Ale zpátky na hrad! Strávili jsme tam víc, než tři hodiny a prohlédli si každé zakoutí, každou věž (hlavně tu nakřivo, i když tu asi jako jedinou nikoli zevnitř), každou chodbu, bránu i branku, schodiště, katapulty, mosty, vodní příkopy a zdi.

Soupeřila jsem s princeznami o záchodky a objevila díky nim netušené. Totiž! Když ještě nejste dostatečně povyrostlí, můžete si pod sušákem na ruce záměrně a vydatně zacuchat dlouhé vlasy. Takže místo účesu, co vám ráno pracně vytvořila maminka, máte pak takovou koudel nechutnou, nespřádatelnou, že musíte jít dohola. Asi. Mně to přišlo jako jediné řešení. Ale ty princezny to bavilo ukrutně a úča byla v pohodě.

Kolem hradu byl trávník zelený anglický pravý (vlastně velšský, abych byla přesná). To tady u nás nemáme často ani na grýnech, natož na ferveji. Ale oni, klíďopíďo, kolem hradu. Spásá to tam parta hus, takže procházka byla místy mírně riskantní, koncentrace guána takřka stoprocentní, levitace žádoucí. Ale stálo to za to. Caerphillský hrad je krasavec kolkolem dokola ze všech stran a je potřeba ho oběhnout poctivě.

Vrátili jsme se do Cardiffu s dostatečnou časovou rezervou, abychom stihli ještě prověřit tvrzení o tom, že v místním muzeu mají slušnou sbírku impressionistů. A je to tak! Lekníny, katedrála, jeden Vincent, krása nesmírná. 

 

Cestou k domovu jsme okoukli Ebenezer Chapel, která je zvláštní tím, že je postavena z balastu, a protože stojí přímo proti městské římskokatolické katedrále Sv. Davida, jukli jsme i tam. Nikde nikdo, už se smrákalo. Vlezli jsme dovnitř, ticho jako v kostele. Škrtám jako. Chvilku jsme zírali na strop a rozhlíželi se do všech stran, když jsme se rozrostli o další čtyři návštěvníky. A co neslyšíme. Češtinu. Dva erasmáci a dva jejich příbuzní na návštěvě. Roztomilá náhoda. Odspěchali do kina, my ještě chvilku okouněli a pak jsme chtěli okounět i zvenku, ale stalo se nám to, co je tady tak mile běžné. Vypadáš jako turista, rozhlížíš se a šup, už je u tebe rádce, poradce, průvodce: "měli byste se jít podívat tady za roh, je to kousíček a je tam moc hezký St. John Baptista Church!" "Děkujeme, už tam běžíme." Pravda je, že kostel Sv. Jana jsme viděli mockrát a pokaždé, bohužel, jen zvenku, protože tím, jak jsme přišli o jeden den a stlačili program, nám to nikdy nevešlo do otvíracích hodin. 

Sluníčko se dnes podle všeho víc snažilo v Cardiffu, než v Caerphilly, ale my si to nebereme osobně. Na zítra je předpověď docela ucházející. Ještě jsme ji před spaním prověřili. A dobrý. Polojasno, možná trošku přeprška, ale víc sluníčko než mrak. Půjdeme do Cardiff Bay. Čeká nás Doktor.

STŘEDA
Z postele nás žádné paprsky netahaly. Za okny bylo slyšet jemné šumění deště. Brutálně zataženo. Tak třeba je to zrovna ta přeháňka. Vyrazili jsme. Mžilo. Viditelnost chabá, fotografování zbytečné. Zkusila jsem několik provokačních výkřiků: „To je všechno, co umíte? Nechcete přihodit zkusmo i mlhu?“ Přihodili. Ne hned, ale dočkali jsme se. Mám přísný zákaz vyjadřovat se k počasí a navazovat rozhovor se jsoucnem.  

M. navzdory stoprocentní vlhkosti a mizivému světlu fotil lokace nedaleko a okolo Uhelné Burzy, pak už jsme se přesunuli k zálivu, kde jsme se zasekli. M. u pietního místa hrdiny seriálu Torchwood (nebudu spoileřit) a já u zábradlí nad krajem zálivu, kde jsem se kochala odpadky. Fakt! Kam se hrabou všichni ti streetartovci. Hromada čurbesu ve vodě, nějakým chytrým způsobem (asi sítem či hrází) zadržovaná u břehu. Možná ji i někdy vyberou, kdo ví. Kromě větví, klacků a dřevíček různorodých taky spousta plastu a neuvěřitelné množství dětských fotbalových míčů. Všechno uspořádáno podle nějakého složitého matematického vzorce a vlnění přílivu. Kdo to takhle pečlivě aranžuje?! Trochu Van Gogh, trochu Monet, malinko Bruegel. Jestli to nedělá ten, co poslal tu mlhu?

 U Doktora jsme byli brzy, tak jsme, než otevřou, posvačili v autobusové budce. Tam totiž nepršelo. Mezitím nás předběhlo pár fanoušků a dětných rodin. Venku hnus, že by se dal krájet, ohavnost ohavná, všední den ráno a takový zájem! Složení návštěvníků bylo roztomilé. Od jasných pamětníků Prvního Doktora, přes nadšené děti, rodiny (které, když jsou ty jarňáky, tak kam by šly), geeky, až po šílence s tetovanými citacemi ze seriálu na předloktí, fezem na hlavě a sonickým šroubovákem v ruce. S takovouhle směskou jsme čekali v první skupině tohoto dne. Předpokládám, že dál to bylo obdobné. A dnesadenně stejnostejné.

Měli jsme svého průvodce, který nás vpustil a doprovázel v Expirience. Vlastně jsme se zúčastnili zhruba pětadvaceti minutové epizody, ve které jsme prošli trhlinou, letěli s Tardis, bránili se Dalekům, zkoušeli nemrkat, a když jsme to se štěstím přežili (ani tak nešlo o toho Daleka, co si to ke mně přišinul ze zálohy, ale Tardis řídily děti!), vyplivlo nás to do muzea. Tam jsme si to moc užili. Fantastické kostýmy a masky, rekvizity, Doktorova kolíbka, Tardis stará a ještě starší, poslední tři budky… Očuchávali jsme to tam donekonečna. 

 

Venku na nás čekal neměnný hnus. Pořád padala voda a mlha houstla. Nedali jsme se a pokračovali do zálivu. Chtěli jsme se podívat na výstavku věnovanou R. F. Scottovi a jeho úspěšně - neúspěšné výpravě na Jižní točnu. Památník jsme viděli hned první den a Scott byl tak nějak po celou dobu s námi. Jeho příběh mě oslovil, už když jsem Cardiff připravovala. Navzdory tragickému příběhu mě některé části popisující jeho expedici rozesmávaly. Ale jsem v tom nevinně. Můžou za to Cimrmani, protože nevidím jiné vysvětlení než to, že tohle byla jejich inspirace pro Dobytí Severního pólu. Skutečnost, samosebou, nebyla nijak srandovní, a ráda bych poznamenala, že když jsem se smála, tak s výčitkami. No a dnes, když už se prokusuji Scottovým deníkem… Tak se směju zas, protože on měl úžasný dar popisu, ať už šlo o tučňáky nebo tažné psy či poníky a potíže s nimi…

Probrodili jsme se zpátky do hotelu, odhodili zátěž a vyrazili naposledy do centra. Chtěli jsme ukrutně moc vidět jedno papírnictví, knihkupectví a antík v tržnici. A viděli jsme. A jako bonus jsme potkali francouzský ragbyový tým. Pozítří dostanou od domácích nakládačku 27:6 J.  Mohli se nás zeptat. My byli u Doktora J. Nakoupili jsme dárky a šli oschnout na zítřejší návrat.

ČTVRTEK
Sluníčko. Jak jinak. Na cestu to umíme. Vyrazili jsme na Central s předstihem, byla jsem lehce nervózní, protože díky přeloženému letu jsme si nevyzkoušeli cestu bez jakéhokoli dokladu nebo jízdenky. Měli jsme jen mail s číselným kódem, který mi připadal nekonečně dlouhý a složitý na to, aby někomu k něčemu byl (kromě vzteku). Jinak nižádné potvrzení o zaplacení, natož jízdenka. Vypadalo to, že autobus už čeká, ale nene. Jel na jih. Zvolna přicházeli další cestující a blížil se čas odjezdu. Autobus nikde. Jsme na B4? Jsme! Svítí tu na ceduli spoj do Bristolu? Svítí! Jsme tu dobře? Jsme! Je čtvrtek? Je! Svítí tu na ceduli spoj do Bristolu? Už ne! Nojo, bimbam, čas odjezdu je fuč, tak nesvítí. Všichni vypadali celkem klidně. Ale co když chtějí tím dalším spojem na jih a nějaký bus na letiště je jim šumák. Opodál stáli lehce uniformovaní (kšiltovka, baťoh s logem) zaměstnanci inkriminované autobusové společnosti. Taky v klidu. Začala jsem k nim vrhat mírně znepokojené pohledy. Když fungovalo rozhlížení na ulici, třeba zafunguje i tohle. A taky jo! Jeden přiběhl přímo k nám a prý, jestli chceme do Bristolu a my, že jo a on, že byla nehoda, támhle za rohem a teď je tam uzacpáno a v té zácpě je i náš bus, ale on přijede, jen nikdo neví, kdy. No a pak choďte s předstihem. Nebo jezděte na letiště na poslední chvíli. Jak já se snažím předcházet všem kalamitám a ony si mě stejně najdou. Tak jsem si zas sedla na lavičku, sledovala cvrkot kolem a drzost holubů nezměrnou. Oni vynalezli takovou bezva disciplínu: vletí do čekárny stíhačkovým způsobem v nejnižší možné letové hladině, tedy těsně nad hlavou běžně vysokého člověka. Nevím, kde se školí, asi na to mají nějaké centrum. Jeden takový frajer mě vyděsil v Londýně na Victoria Station, protože jsme se potkali ve dveřích, kde on musel tu nejnižší letovou hladinu ještě snížit, aby si neštrejchnul hlavinkou o futra. Čímž mi rozvrkočil vlasový porost a způsobil vteřinovou srdeční zástavu. Od našeho čekání na autobus na bristolské letiště si zase cardiffští holubi můžou nevěřícné kebule ukroutit nad historkou jednoho z nich: „normálně letim, jo, s rezervou, jo, vletim do čekárny, tyvoe a tam chlap a koukáme si do vočí!“ M.  totiž na lavičce neseděl. Těžko říct, kdo se lekl víc. Autobus přijel se značným zpožděním a další nabral nejen kvůli našemu kódu. Proběhlo střídání řidičů (za volant usedl ten, co čekal s námi a přiběhl nás poinformovat) a zavazadel bylo dost a lidí a dalších kódů. Prý nový systém. Evidentně jednodušší než ten předtím. Pak už jsme frčeli a já jsem si sedla strategicky vlevo, abych mohla čučet líp do kraje a viděla jsem spoustu mých oblíbených hnědých ukazatelů. Tu na něco keltského, tu na něco římského. Vždycky jsem zkoušela směrem k řidiči (když to na něj fungovalo na nádraží, tak proč by nemohlo i tady) vysílat: „odboč, odboč, pojedem se podívat na Římany“, ale už to neklaplo a na letišti jsme byli včas.
Utábořili jsme se v hale, zahnali hlad a nestačili se divit. Okolo procházelo velké růžové prasátko.        A žabák. Doprovázeni svými rozdováněnými kolegy, všichni lehce pod vlivem, hrnuli se k odbavení. My měli čas, nespěchali jsme a vůbec jsme nezáviděli těm, kteří s nimi poletí.  A protože svět se točí správným směrem a všechno je, jak je, letěli jsme s nimi my.