Úvod:
Cesta tam a zase zpátky. Ideálně. 1562 km pod Soluň, pak spousta kiláků po Makedonii, Thesálii a Epiru a pak
zase domů. Cesta je cíl.
Je náhoda, že má K. narozeniny na Cyrdu s Metůdkem? Ty
chlapíky ze Soluně? Určitě ne. Proto vyrážíme pátého července. Směr
Thessaloniki! Je náhoda, že já mám narozeniny na řecký státní svátek? Určitě
ne. Proto je archeologické muzeum v Janině na ulici 25. března, stejně
jako naše ubytování v Peramě, kde se chystáme strávit čtyři noci. Ostatně
ulice 25. března je v každé slušnější řecké vesnici.
Co v ideálním případě na cestě potkáme: Soluň (muzeum a
památky – protože jsou, cukrárny – protože to říkala Katka), Pellu - rodiště
Alexandra Velikého a jsou tam mozaiky, Verginu - tam odpočívá Filip II. a nějaké ty mimořádně
úžasné zlaté kousky, Meteory, protože se vznášejí, Janinu – protože je to prý
jedno ze tří nejkrásnějších řeckých měst, Vradeto, kaňon Vikos, staré mosty,
prostě Zagori a Pindos – protože je to
krása nesmírná, Dódónu - věštírnu starší než Delfy, Nekromanteon – vrcholek
Hádova paláce, Acheron – řeku do podsvětí, Nicopolis – protože je to město vítězství,
Orraon – pár šutříků na pěkném místě v Epiru. A z Epiru byla nejen
Alexova máma Olympias, ale taky Pyrrhos – skvělý vojevůdce, kterého si tenkrát
jinak považovali a neotírali se o něj ve spojitosti s „vítězstvím“. No co,
pokaždý to nevyjde úplně tak, jak by si jeden představoval. Tak já teda doufám,
že nebudu během naší cesty vzdychat, jako Pyrrhos po bitvě u Auscula. Protože
K. o ničem z toho výše vyjmenovaném nemá ani páru, nechá se vláčet a
potřebuje jediné: DOBRÉ SVĚTLO. A to teda, ač vím, že slunce vychází na východě
a zapadá, kde zapadá, nebude úplně jednoduché. Někde trčí skalka, někde je
průrva, někde roští, řeka, les… Když je tak dobrej fotograf, tak to zvládne i
proti světlu, ne? No ale hlavně, aby se mi nezafotil, jako v Trevíru, to
je pak harmonogram a časoplán na prd. Držte nám palce.
Nejdříve ale musíme ukrajovat z těch hore avizovaných
kilometrů. Po dé jedničce, kousek Slovenskem, kus Maďarskem, ještě větší kus
Srbskem (asi přenocujeme), kus Makedonií, co není Makedonie, ale FYROM, aby
bylo jasno, a pak už Řecko! Tedy opravdová a jediná Makedonie.
Zápisky z cest: zatim vse klape stop vyjeli jsme jen s hodinovym
zpozdenim stop dé jednička ráno průjezdná, maďarská kukuřice nekonečná a když
skončí, začne kukuřice srbská. V okamžiku, kdy se země zvedla a projevila
trochu kreativity, byli jsme v Predejane. Tady spíme v rodinném penzionku.
Na uvítanou kafe a slivovice domácí, která umožnila odlehčenou komunikaci ve
všech slovanských jazycích s odbočkou k Turkům a Francouzům. Pak jsme
polkli večeři (jehněčí čorbu, hovězí guláš s bramborovou kaší a místní pivo
Jelen). Teď svádíme krutý boj o překrásný a útulný pokojík s půlmetrovým jásavě
zeleným sarančetem, které má na zadečku harpunu napuštěnou nejsmrtelnějším
jedem na světě. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat