Edinburgh 2013

Edinburgh, skotskou gaelštinou Dùn Èideann, jehož jméno Skoti vyslovují Édembrá

Město, ve kterém se počasí změní několikrát za den, což je prd proti tomu, jaké to asi bylo, když to tu soptilo před 350 miliony let. Následky můžete vidět vedle. Ten kopec je Arhur’s Seat (sopka), focen je z Castle Rock (taky sopka) a vlevo (za tím hradním sloupem, zapojte fantazii) je ještě Calton Hill (pro změnu sopka).

Když tu byl Karel Čapek, líbily se mu komíny na průčelí domů. Severské listy.

Hrad na čedičové vyvřelině je přístupný jen z východní strany. Přesto byl několikrát úspěšně dobýván Angličany (a pak zase zpět Skoty). Kruté boje, potoky krve, intriky a podlosti, masakr za masakrem. Naštěstí skála ani zdi nemluví.

Kdo chce mluvit, může k tomu použít oblíbenou budku. Nebo dvě. I na hradě! Mezi námi - všichni se u ní jen fotili, nikdo nikam nevolal, furt tam vopruzovali…


Nejstarší stavbou na hradě je kaple sv. Margarety z 12. století (nechal ji postavit Margaretin syn David). Moc se mi líbila, tak jsem si ji vyfotila. Pak jsme šli ochutnávat whisku hned vedle do shopu (ten asi David nestavěl), a když jsme vylezli, byla kaple mnohem hezčí!!! A nebylo to whiskou, bylo to sluníčkem! Tak jsem ji vyfotila zas.

S whiskou to přehnal ten, co stavěl tohle!
Ovšem na místní má prý whiska vliv jako mateřské mléko na kojence. Asi ano, jinak bychom se nemohli těšit z tolika vynálezů a objevů, literárních a hudebních kousků, svět by byl ochuzen opravdu o hodně.
Protože, a tady pozor, co nepochází z Řecka, to je ze Skotska.

Fakt! Nekecám! Důkaz? Nebýt Skotů, náš výlet by nebyl možný, protože:
bychom nemohli jet bez pneumatik (Dunlop) po asfaltu (McAdam), zmokli bychom bez nepromokavých bund (Macintosh), takže bychom byli marod, ale nikdo by nám nedal penicilin (Fleming) ani anestetikum – chloroform (Simpson). V největším zoufalství bychom si ani nezavolali pomoc telefonem (Bell). Byli bychom doma a nedívali se ani na televizi (Baird). Mohli bychom si číst, ale určitě by to nebyl Ivanhoe od Waltera Scotta - edinburského rodáka, kterému tu na hlavní třídě pod hradem postavili vůbec největší památník, který byl kdy spisovateli postaven. Na světě! Nečetli bychom ani Sherlocka Holmese, protože Sir Arthur Conan Doyle, lékař, který vystudoval na univerzitě v Edinburghu, vybudoval svého detektiva na dvou skutečných edinburských postavách: profesorovi soudního lékařství Bellovi a policejním inspektorovi McLevym. A co teprve Dr.Jekyll a Mr.Hyde! To byl totiž ve skutečnosti edinburský zhýralec jménem William Deacon Brodie. Viděli jsme jeho dům, uličku i místo jeho posledního zločinu.

A když už jsme u R. L. Stevensona, dopřejme si jeho výrok:
„Edinburgh je někdy bičován všemi větry, jež tu vanou, smáčený deštěm, pohřbený ve studených mořských mlhách od východu a zasypaný sněhem z kopců Vysočiny. Počasí je v zimě drsné, v létě nevlídné a na jaře pekelné. Neduživé děti umírají v útlém věku. Někdy si říkám, že ty mají největší štěstí.“
R.L.S. byl v dětství velmi nemocný, v dospělosti proto hledal místo, které by bylo jeho „neduživému organismu“ prospěšnější. Zemřel na ostrově Samoa ve 44 letech. Tam je pochován a má i muzeum. V Edinburghu, když budete trpělivě pátrat v parku pod hradem, najdete nenápadný kámen s jeho iniciálami. Naprostý protipól památníku Skota Scotta.

Abychom nebyli zanoření jen v hluboké minulosti. V této kavárně se „narodil“ první díl Harryho Pottera. Když projdete lokálem až dozadu, jste ve druhém (!) patře (vchod je totiž na mostě) a máte výhled na edinburský hrad, zdejší soukromou školu (nápadně připomínající Bradavice) a hlavně na Greyfriars Kirkyard, hřbitov, na kterém zdatní pátrači najdou náhrobní kameny se jmény, která jim budou zatraceně povědomá (McGonagall, Tom Radlle). A Bobík, samozřejmě.

Jo a v Edinburghu se narodil můj nejmilejší, nejkrásnější a nejúžasnější agent 007. Jojo. Ten s titulem. Sira z něho udělala královna Bětka, která má v Edinburghu chalupu, na kterou většinou v létě dorazí a vyřídí všechny tyhle oficiality.

Chalupa se jmenuje Palace of Holyroodhouse, a když tam Bětka není, tak mírně zarolují koberečky, abyste na ně nehamptali, natáhnou špagátky, abyste jí nelezli do postele, a můžete se jít juknout. Nejdřív jsme ale očuchávali okolí, páč svítilo a to je vždycky jen na chvilku.

Když oběhnete palác zleva, zjistíte, že jim kousek žuchnul. Ale už dávno. Tohle bývalo opatství, ještě v 15. století samá svatba a korunovace. Jenže Edward Seymour to tu roku 1544 dost vyplenil a poškodil i budovu. Pak se střídaly opravy a plenění. Poslední oprava proběhla v roce 1758, ale opravená střecha se zřítila při hurikánu o deset let později (my tu byli zrovna ve chvíli, kdy se hurikán přiřítil do Anglie) a tak už to nechali bejt.












Za opatstvím je něco, co spadlo ještě mnohem dřív, na tom už vzorně sečou trávník.

A takhle vypadá opatství uvnitř.
Když tu v roce 1829 postával Felix Mendelssohn, napsal: „Vše je v troskách a trouchnivějící. Doufám, že jsem zde dnes nalezl začátek své skotské symfonie.“ A taky jo!
Musím se přiznat, že jsem místem byla okouzlena ukrutně. Byla jsem zvědavá, těšila jsem se sem a nebyla jsem rozhodně zklamaná, jak to tak někdy u velkých očekávání bývá. Ale symfonie ze mě nevypadla. Zatím. Jediné co jsem zde nalezla já, bylo zjištění, že tady Bětce moc neuklízej‘.

Z Holyroodhousu nic neuvidíte, tam se fotit nesmí. Ale kdybyste byli jó zvědaví, na ofistránkách je krátké video, kde kromě exteriérů je i pár záběrů zevnitř. Tady si užíval zas K. Moc! Určitě předá nadšení osobně. Kromě částí dnes používaných královskou rodinou, je přes úzkou věž Jakuba V. přístupná i nejstarší část paláce, komnaty skotské královny Marie. Ložnice, jídelna, její šperky, vlasy a krvavá podlaha (56 bodných ran není málo, chudák Rizzio). Osobně se domnívám, že ten „krvavý“ flek pravidelně obnovují mořidlem. Ale podívat jsme se na něj šli všichni.

V obvodových zdech někdejšího kostela přímo před palácem je dnes umístěna galerie. Je jedním ze tří míst, kde lze spatřit zajímavosti z královských sbírek. My jsme měli štěstí na relativně „nedávno“ nalezené grafické listy Leonarda da Vinciho pocházející ze zimy na přelomu let 1510 a 1511, kdy se účastnil asi dvaceti pitev na univerzitě v Pavii s profesorem anatomie. Asi třicet vystavených listů obsahuje neuvěřitelně precizní popis kostí, svalů, šlach a jejich funkcí. Pochopil (a graficky zpracoval) funkci srdce, resp. jeho částí. 500 let před rentgenem dokázal neuvěřitelné věci, které jsou prokazatelné až s MR a CT. Pro lepší pochopení jeho geniality byla výstava doplněna právě o srovnání s těmito zobrazovacími metodami, včetně dvou instalací ve 3D (s brýlemi). A i když jsem si odmyslela obsah a koukala jen na grafické provedení, sbírala jsem čelist dole ve vstupní hale. Byla jsem ohromena i podružným šrafováním v pozadí. Jeho zrcadlově psané poznámky není třeba komentovat, i když na vlastní oči tohle všechno… On nebyl pozemšťan, to je jisté!

Ale zpět ke Skotům. Hned naproti The Queen’s Gallery (důkaz vpravo) si postavili nový parlament. Není kontroverznější stavby. Pro pochopení malá rekapitulace: 1707 vznik Unie. Skotsko přifařeno k Anglii (a Walesu). Skotský parlament zrušen. Skoro 300 let reptání a remcání. Pak se stal premiérem Tony Blair (kupodivu rodák z Edinburghu) a začal prosazovat zvýšení pravomocí jednotlivých zemí Spojeného království. To máme rok 1997. No a od roku 1999 si zase Skoti zasedají ve svém parlamentu. V provizorní budově. Ale postavili si novou. Velkou. Zajímavou. Unikátní. Vybrali mimořádného architekta. Španěla Enrica Mirallese. Neuvěřitelné historky kolem této stavby by zabraly pár stránek, tak jen okrajově:
na první prezentaci projektu prý Miralles místo plánů přinesl větve a listy, hodil je na stůl a řekl: „Tohle je skotský parlament“. Historka bez záruky, ale když se na budovy dnes podíváte… A na závěr: náklady na stavbu byly překročeny desetkrát!!! To by se jinde stát nemohlo!
Silnice do kopce je Royal Mile. V podstatě jako kdybychom si něco takového postavili na
Královské cestě.

Royal Mile vede z Holyroodského paláce na hrad tudy……............................................
Když si protáhnete ty tečky, tak první bílá tenká věc je kousek parlamentu a pak už si to můžete šupajdit přesně celou jednu míli až na hrád. Ale to my už měli za sebou opačným směrem den před, takže jsme za kostelem na Canongate odbočili podél hřbitova směrem k jinému vršku. Na Calton Hill. Foceno na půli cesty, bych se vydýchala. V pozadí Artušovo sedátko.

Calton Hill je místo památníků (Skoti evidentně památníky zbožňují) a už cestou je snadno k pochopení, proč se Edinburghu říká Athény severu. Památník ve stylu Lysistratova v Athénách - hned dva kusy, věž větrů z Římské agory – jeden kus, ale zas je to observatoř. Spousty budov s dórskými i iónskými sloupečky. No a ve finále National Monument (1829). Athénský Parthenón. Původně památník skotských vojáků a námořníků, kteří zahynuli v napoleonských válkách. Stavba skončila u dvanáctého sloupu. Došly peníze. Od té doby nese ještě neoficiální název: „the Pride and Poverty of Scottland“. Několik návrhů na dostavbu v pozdějších letech už neprošlo. A tady ho máme v celé své kráse:

Na rozloučenou ještě první a poslední fotka. Na první je Greyfriars Kirkyard, hřbitov s aktivním „strašidlem“, Bobíkem, jmény z H.P., místo, kde byla podepsána listina National Covenant a v rámci konkurenčního boje mezi dvěma místními lékařskými fakultami (nedostatek mrtvol pro pitvy) masivně vykrádány hroby (18.stol.).

Poslední fotka je ze střešní terasy Skotského národního muzea. Shodou okolností je hned naproti Greyfriars Kirkyard (staví tu autobus na letiště). Zmokli jsme každý den, vítr fičel, mraky se honily, ale v okamžiku, kdy jsme před muzeem vlezli do autobusu (což je asi 10 minut od téhle fotky), vylezlo slunce a pálilo jak šílené, dokud jsme neodletěli.