Gran Canaria - 25. 2.

 Každá cesta je cíl

Jak bylo uplynulých 14 dní ve znamení prudkých změn, tak poslední den nemohl být výjimkou. Plán nakoupit při odjezdu na trhu v Arucasu vzal za své, už když jsme zjistili, že tu bude párty ke karnevalu a musíme vypadnout z parkoviště. Nevadí, Vega de San Mateo má také vyhlášený sobotní trh. Převážně sýry, ovoce a zelenina, bylinky a pekařství. Netuším, podle čeho se rozhodují místní při výběru, asi mají svoji oblíbenou farmu, protože queserií je tu nepočítaně. Koupili jsme sýry čerstvé, zralejší i uzrálé, banány, avokáda a opuncie. Jasně, že jsem inteligentně nepoužila kleště na jejich nabírání, takže si ty drobné trny budu vytahovat ještě dlouho.

Sluníčko svítilo a nahoře to vypadalo nadějně. Přece neodletíme, aniž bychom vyjeli až nahoru na horu. Zvlášť, když silnice vede skoro až tam. Pico de Las Nieves (1949 m) je často udáván jako vrchol Gran Canarie, ale vzhledem k tomu, že i na té ceduli, kterou jsme na miradoru objevili, je u Morro de La Agujereada udávána výška 1956 m, bude to spíš tahle roztomilá skalka.

 

Každopádně sotva jsme zaparkovali, přihnala se mračna a od té chvíle se počasí už jen horšilo. Pět stupňů a hmlisto. 

Dali jsme si „kafe“ z přívěsu, pojízdné prodejny a bufetu v jednom, vybalili poslední pozdrav z naší domácí kavárny a čekali, jestli se to náhodou čirou nezlepší. Naopak.

Popojeli jsme jen kousek pod vršek a šli se podívat na jednu ze tří sněžných studní. Pozo de los Canónigos byla postavena jako druhá v pořadí v září 1699. Všechny sloužily od konce 17. stolení jako zásobárna sněhu, vlastně ledu. Jsou to velké hloubené jámy, které v zimních měsících naplnily desítky dělníků ledovými bloky. První parta sbírala sníh do košů a nosila ho ke studni. Další ho umlátili v takové dřevěné krabici do formy tvrdého kvádru ledu. Jednotlivé cihly se ukládaly do řad a oddělovaly slámou, aby se sníh / led neproměnil v jednolitou tvrdou hmotu. Současně pro případnou odtátou vodu fungoval drenážní systém. Takhle mohl led vydržet až dva roky. V létě se led převážel ve slámou izolovaných koších do hlavního města do „ledničky“ v kapitulním domě, který je součástí katedrály Sv. Anny. Tam se bloky dělily na menší kvádry o hmotnosti libry (necelé půlkilo) a čile se s nimi obchodovalo. Veřejnost si mohla koupit led ve „zmrzlinárně“, umístěné na východní straně kostela. Led se také používal v nemocnici na znecitlivění při chirurgických zákrocích a snižování horečky. Nejstarší a největší studna Pozo Grande z roku 1694 byla schopna poskytnout až 14 tun ledu. Byla obdélníková a shora krytá jen slámou, takže se led snadno rozpouštěl. 

Naše Pozo de los Canónigos je kruhová, její obvod je tvořen hladkou skálou. Je krytá střechou a hluboká asi 9 metrů. Třetí studna prý sloužila ke zpětnému odebírání nespotřebovaného ledu.

 

Mraky se nám pletou před objektivy a zvou další a další své kámoše, ať se s námi jdou rozloučit. Chvílemi není vidět na krok. Sjíždíme mlžnou silnicí ke kráteru de los Marteles...

 

 

 

...a pak úzkými serpentinami směrem k východnímu pobřeží. Naše navigace během prvních dnů nabyla dojmu, že nám udělá největší radost, když nás povede těmi nejodlehlejšími trasami. Rozuměj: když už je to úzké i na jedno auto, ale pořád je to obousměrné; má to sklon skokanského můstku; povrch je šotolina; serpentiny jsou tak ostré a v takovém sklonu, že už jsou to vlastně schody. Zkusila to i teď cestou na letiště, ale už jsme jí na to neskočili a tu odbočku do třtiny jsme ignorovali. Ale nezlobíme se na ni, i když ji podezíráme, že nás chtěla onehdá nechat zabloudit v banáníkových plantážích. Nepočítala s tím, že se před námi zjeví místňačka v esúvéčku a vyvede nás.

Letadlo z Prahy sice přistálo dřív, ale naše kufry opět nakládali ve španělském rytmu. Počkali jsme na ně a startovali se zpožděním. Přistávali jsme do sněhu.

Gran Canaria - 24. 2.

 Jin a Jang

Ráno mě vzbudila úklidová četa, která s vervou odfukovala listí přilepené tím lijákem k chodníku i silnici. Ze svršků, které jsme večer rozvěsili na sušák a ramínka, uschlo jen máloco. Batohy máme pořád mokré a nemít s sebou dva teplo uše, boty do dnešní sloty bychom měli jen nevhodné. Na stropě v obýváku jsou mokré mapy. Obloha zatažená, mračna těžká. K autu jsme se propletli mezi drobnými kapkami deště, ale jen jsme se nalodili, spustila se průtrž, zřejmě mladší sestra té včerejší.

Ideální den do lázní. Železitá voda s prokazatelně léčivými účinky vnukla roku 1860 nápad na stavbu lázeňského domu v překrásné soutěsce pod Firgasem. Základní kámen byl položen roku 1882 a záhy už nic nebránilo zámožným lidem ze zemí severní Evropy užívat výhod příjemného klimatu a léčivých pramenů. 

Turistický průmysl na Gran Canarii byl odstartován. Lázeňskou idylu utnula občanská válka a po ničivém požáru už ke znovuotevření nedošlo.

 

My jsme se vyláznili dost. Voda se valila z nebe, potokem i po cestě a rozdíl mezi nimi byl zanedbatelný. 

 

Tohle je cesta.

 

Cestu jsme volili spíš podle hloubky bahna a povrchového skluzu. Najednou se to stalo! Buď je to nahoře přestalo bavit nebo byli zvědaví, chtěli vědět, jestli se jim dílo daří, tak ty mraky rozhrnuli a posvítili si na nás rovnou poledním sluníčkem. A od té chvíle je tak krásně, jak tady nebylo celých 14 dní, asi abychom jako viděli, co bychom mohli mít, kdyby. Calima dnes odtáhla i s mračny, na blankytném nebi se potulují osamocené načechrané obláčky, oceán září třpytivou modří a ještě na něm pluje plachetnice. Jako fakt?! 

 

 

Nad rozkvetlými škarpami poletují včelky a o patro výš zpěvavé ptactvo. Kočky se noří z úkrytů a vyvalují se na sluníčku. Když jsem fotila křoví obsypané květy, přepadl mě divný pocit, že mám někoho v zádech. Otočím hlavu, nikoho nevidím, fotím dál… a zas! Otočka, sklopím hlavu… a co myslíte? Byl tam a už už se chystal oklovat mi lýtko.

 

 

Takovýho fešáckýho kohouta jsem snad ještě neviděla. Někomu zbyly barvy všecky, tak je na něj plácnul. Kde se vzal kohout ve vavřínové houštině opravdu netuším. 

 

 

Los Tilos de Moya byl totiž náš další cíl. Pozůstatek laurisilvy, tak jako na ostatních ostrovech Makaronésie. V případě Gran Canarie je rozlohou sice menší, ale na kráse mu to neubírá. Objevovala jsem s foťákem místní porost, až jsem zaujala pocestného, který mi kanársky podal výklad o zeleni kolkolem, pak pantomimicky zavelel ke dřepu, rozhrnul porost a ukázal mi malinkou orchidej chystající se ke květu. Roste prý jenom na Granu. Zkusila jsem ji zvěčnit, ale mám ji třikrát rozmazanou. Někdy má prostě něco zůstat nepřenosné. 

 

 

 

Nejhezčí část naší plánované trasy byla čerstvě kvůli těm lijákům uzavřená, tak jsme vyjeli nahoru, vyfotili kostelík v Moye z protějšího hřbetu, ať je hezky vidět, jak si tam trůní nad soutěskou...

 

  

...a šli na pozdní oběd. Měla to být původně naše první výletní restaurace, ale řízením osudu a vybité baterie se stala naší poslední. A mělo to tak být. Nejlepší potaje, jaké jsme měli a obrovitánský tác s grilem na doporučení majitele. Používal výhradně pantomimu, což je tady v odlehlejších podnicích běžný zvyk a v kombinaci s naší chabou „španělskou“ slovní zásobou to vždy zaručuje úspěch v podobě skvělého oběda. Nechtělo se nám už nikam. Nejmíň ze všeho jet balit. Kafe a hybaj!

Jin a Jang

Gran Canaria - 23. 2.

Cestování v čase i v nečase

Už je naprosto zřejmé, že nám 14 dní nestačilo ani na prozkoumání toho nejdůležitějšího. A nemůžeme všechno svádět na calimu nebo aktuální průtrže mračen. Naopak já teď svádím boj sama se sebou, čemu věnovat poslední dny. Lijáky nám to ještě zpestřují. Takže včera večer jsem se rozhodla pro výlet číslo 12, dnes ráno jsme ho změnili na jedničku, abychom cestou do auta zmokli, ohodnotili mračna výletním směrem jako hutná a nechutná a vyrazili na výlet číslo 5.

Na místo jsme dorazili za drobného mrholení a mírné vichřice a chtělo se nám kdeco, jen ne vylézat z auta. „Tak si jen uděláme dva tři obrázky a pojedeme někam…“ „Tady určitě bude nějaká otevřená bodega, zajdeme na víno, dáme si sýry… Já to snad ani fotit nejdu, podívej na ty mraky.“ Morálka pokleslá, nálada taky. Ale vystoupili jsme oba, fotili ten hnus a najednou, kde se vzal tu se vzal, postarší manželský pár, trekové hole, na tváři úsměv a už si to šupajdí na okružku. Že nám není hanba! Hola! Buen Día! Hodila jsem na sebe ještě jednu vrstvu a vyrazili jsme taky do té mokré fujavice.

Kráter Bandama leží v nadmořské výšce kolem 570 metrů a strmé stěny kaldery padají do hloubky 216 metrů. V průměru má kilometr. 

 

Celá oblast je chráněná, zahrnuje i Pico de Bandama a rokle Las Goteras a Guiniguada. Nejstarší spodní vrstvy vznikly asi před 12 miliony let. 

 

Postupné sopečné a erozivní procesy formovaly krajinu až do posledních „nedávných“ erupcí před 5 000 lety, během nichž se magma potkalo se spodní vodou a došlo k výbuchu, který vytvořil tuhle krásnou kalderu. Jak řekl britský cestovatel Charles Edwardes v roce 1888: „Toto je nejdokonalejší kráter na Kanárských ostrovech.“ 

 

Na stěnách si můžete cestovat miliony let tam a zase zpátky, sledujete toky lávy a vrásnění, sedimentární balíčky, vulkanické brekcie, jeskyně, pukliny a na tom všem kdysi vyrostl „Monte Lentiscal“, takže ještě dnes tu stále objevíte lentišky (pistacii neboli mastichu) a divoké olivovníky, kanárské palmy a draceny, hadince, aeonia a spoustu dalších endemitů. 

 

Kdo sestoupí do kráteru, najde pozůstatky předhispánského osídlení (jeskyně) i pozdější zemědělské činnosti, ostatně jméno Bandama je podle vlámského obchodníka ze 16. století, Daniela Van Damma, který na Gran Canarii žil, půdu si tu koupil a pěstoval tady vinnou révu. V oblasti je největší koncentrace vinařství a zdejší víno je vyhlášené. Aby toho nebylo málo, tak v 19. století, kdy měla na Kanárské ostrovy obchodní vliv Anglie, sešla se partička Britů a 17. prosince 1891 založila golfový klub (Las Palmas Golf Club), první ve Španělsku. Hřiště nad kráterem je v provozu od roku 1956 a má k dispozici hotel, který dřepí na samé hraně kaldery. Když chcete Bandamu obejít dokola kolem, jdete tím pádem těsně kolem něj i kolem cvičné jamky. 

 

Během naší okružní hřebenové cesty přestalo pršet, vylezlo sluníčko a vítr se docela uklidnil. Nádhera. Liják přišel opět až v samém závěru, a to už to bylo jen kousek do restaurace, kde vaří báječně, mají i šneky a luxusně upravené hovězí. Tak nám ani nevadilo, že bodegy mezitím zavřely. Poučení: tam, kde je na trase úzké cesty po hraně kráteru nadrobená pemza, není úplně bezpečno. Jezdí to neskutečně. Naštěstí jsem se vymázla hned na startu v bezpečném korýtku, ale jsou místa, kde se to opravdu nevyplatí. Třeba nad tímhle srázem. Vzpomněla jsem si na Marii, která nás provázela po Corvu, jak zmínila dědečka, který za mlada jezdil po pemzovém svahu s kámošema na prknech. Jenže tam končili jízdu v oceánu. Tady drsný sešup, skokánek a pak dlooouhý let?

 

Ještě jsme se jeli trošku pocourat Santa Brígidou, která má miniaturní historické centrum s kostelem, jehož zvonice (1755-59) je to jediné, co přežilo požár původní stavby z noci 21. října 1897. Poustevna tu byla postavena na počátku 16. století. Trojice zvonů La Grande (1870), La Ronca (1762) a La Chica (1762) je vystavena před kostelem. 

V Brígidě mají asi zvláštní vztah k číslu 3:

 

  A také tu mají zvláštní kulturní centrum, o kterém si mi nepodařilo vypátrat vůbec nic...

...jen ofotit prastaré plány :)

 

 

V okamžiku, kdy jsme zaparkovali u nás v Arucasu, začalo opět drobně pršet. Než jsme přešli park pod kostelem už lilo, první část pěší zóny (Calle León y Castillo) se zvolna měnila v potok a v té druhé půlce už jsme se marně schovávali pod slunečníky bistra. Stáli jsme po kotníky v proudící řece a z nebe na nás někdo lil vodu po kýblech. Na zítřek je předpověď stejná.