Když zpomalit, tak pořádně!
Je neděle. Není třeba spěchat, zajdeme si do přízemí na snídani, otvírají v devět, co se budeme honit… Vytáhla jsem rolety. Slunce! „Neměli bychom si jít vyfotit tu katedrálu? Co když už takhle nebude nikdy svítit!“
Jako ale pozor! To nás nehoním já!
Focení katedrály, co není katedrála, snídaně a konečně vyrazíme na první výlet…
„Mám asi vybitou baterku, nevím, jak dlouho budu moct fotit, doufám, že náhradní je nabitá… do prčic není.“
„Teda to mě neštvi, měl jsi dost času si tohle všechno… blablabla.“
„Musím se vrátit, zapomněl jsem klíče od auta.“
Za všechny moje blbý kecy mi zdechla baterka ještě dřív, než jsme do auta vlezli, zjistila jsem, že náhradní mám taky vybitou, a tak zatímco kafr si vesele fotí po městě já tu nabíjím a píšu…
Modří už vědí. Bé je správně – stárneme. Důkaz místo slibů, Ale na to si ještě počkejte. Neděle jako malovaná.
Sluníčko svítí jako šílené, nekatedrála už dávno odmlátila poledne a my konečně (s funkčními foťáky) vyrážíme. Ještě klika, že jsem na dnešek neměla velké ambice, pojala jsem to odpočinkově a cílem jsou dvě pidiměstečka jen pár kiláků od nás, mezi nimi nějaké miradory, kdyby zbyl čas, tak čtyři kilásky procházka.
Obec Firgas je synonymem pro vodu, tak jako Zagori v Řecku. Bublá jim tu minerálka, voda sviští po schodišti, štědré prameny v minulosti zajistily svým majitelům přezdívku „vodní baroni.“
Po straně schodovité fontány jsou keramické lavičky, které zobrazují 21 grankanárských obcí a nad nimi Plaza de San Roque s kostelem a domky s balkonky. Kousek vedle vodní mlýn,
a když vystoupáte výš a ještě kousek, dostanete se k miradoru, ze kterého je krásný pohled do strže a na Moyu. To je městečko, do kterého máme také namířeno. Máme? Má to cenu? Viditelnost je opravdu minimální. Sluníčko se sice snaží, ale od Afriky dorazil vzduchem písek. Takzvaná La Calima.
Když nejedete do Afriky, přijede Afrika za vámi
Do toho už se přidávají mraky… No nic, dáme si pozdní oběd a uvidíme. Jestli něco uvidíme. Talíř grilovaného masa pro dva, k tomu garbanzos (výborná cizrna) a teplý chleba s česnekovo bylinkovým máslem. Pivo zdejší. Funíme. Mezi mraky se dělají díry, že bychom tu Moyu riskli?
Dočkali jste se!
Přišli jsme k autu… a nic. Nereaguje na odemykání. „To není naše auto?!“ „Je to naše auto! Tys to nechal svítit, je to vybitý!“ „To je blbost, světla se zhasnou automaticky.“ „U tohodle křápu?!“ „Kde máme ty papíry s číslem na asistenci?“ „Vevnitř.“
Nebudu to protahovat. Našla jsem v mailu v rezervačce číslo do kanclu té půjčovny, kafr si ukázkově zašprechtil, slečna slíbila technika do padesáti minut, a když ubíhala čtyřicátá osmá, přisvištěl Kanářan hovořící jen španělsky. Přes okýnko vyhodnotil rozsvícená světla, zasmál se, rozebral ovladač, rúčo odemknul, jal se tu mrchu dobíjet, nechal si podepsat dva papíry, na pátý pokus otevřel i kufr, ze kterého jsme si vzali saky paky, přehodili si je do toho pěkného AUTA, se kterým přijel, zamávali jsme si a konečně máme, co jsme chtěli. Jede to i do kopce, má to plnou nádrž, není to omlácený a děravý, není to frantík, stěrače stírají a světla se zhasínají automaticky. Ovšem, že z dnešního nenabitého programu škrtnu čtyři pětiny, to by mě ve snu nenapadlo,
Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat