Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech
Koukla jsem ráno na předpověď a vypadalo to mnohem hůř než včera. Žádné rozpouštění oblačnosti, žádné roztrhávání mraků. Nízká i vysoká hezky pěkně pospolu, zapomeňte na výhledy. Lehce nadějně (kromě jihu – tam je to jistota) vypadala východní část jižně od nás. Skvělé! Tam je roztomilá kaldera. Oběhneme ji dokola kolem, pak zajedeme omrknout nedaleké vinice, ochutnáme víno, sýry, prolezeme městečko Santa Brigida, případně San Isidro, po cestě je spousta miradorů, a kdybychom toho měli málo, jsou tam i soutěsky.
Pádíme si to „dálnicí“ na jih, odbočujeme do vnitrozemi a 4 kilometry před cílem na kruháku to přišlo. Udělala jsem pro jistotu „vpravo hleď“ a vykřikla: „Ale nene!!!“ (za „nene“ si dosaďte to, co jsem opravdu vykřikla). Následovala řidičova bouřlivá reakce: „Co blbneš, co řveš, co se děje, tohle už víckrát nedělej, kam mám odbočit?!!“ „Vem´to znova dokola a koukni se nahoru!“ „………..!!!“ Stačilo jen jedno objetí kruháku navíc, abychom se shodli, že do těch sluncem ozářených hor jedeme, odbočili druhým výjezdem místo třetího a posunuli si cíl o 20 kilometrů. Pak jsme s napětím těch dvacet čtyři kiláků pozorovali od severu se blížící mračné kupičky a trnuli, jestli dojedeme včas, jestli tam vyběhneme včas, prostě jestli konečně budeme mít Mnicha, Žábu i Mrak bez mraků. Přijeli, vyběhli, máme! Stálo to za to, kamarádi 😊
Zprava: Mrak, na něj kouká Žába a na oba z kopečku Mnich. Jestli mají nějaká jména ta strašidla vlevo, se mi zjistit nepodařilo.
Bylo zase 6 °C, ale pocitově tentokrát dvacet, borovice nesprchovaly, většina kamenů už oschla a davy se štosovaly, zase až když jsme se vraceli.
 |
| Byly vidět i vesničky na protějších svazích |
Fotograf byl vrcholově spokojený, vykřikoval, že teď už nic nepotřebuje, je šťastný a šťastný už zůstane. To si pište, že mu to vydrželo jen hodinu, pak málem umřel na hlad (navzdory svačině pod Žábou). Jenomže! Oni tady paří od pátku až do pondělního rána, takže najít restauraci, která otvírá dřív než ve čtvrtek, byl dnes trochu oříšek. Nakonec jsme našli jednu stranou všeho dění v S. Brigidě, byl to ten typ místní občerstvovny, kde ráno napíšou křídou na tabuli denní menu s pevnou cenou a výběrem ze čtyř předkrmů a tří hlavních jídel. S velkou polévkovou mísou za vámi dokvačí až ke stolu a nalévají jednu naběračku za druhou, dokud neřeknete dost 😊 Dala jsem si potaje (to je dokonalá zeleninová polívka, která se lehce mění ves od vesnice) a mořskou paellu. Skvělé to bylo. Kuřecí polívka a kuře s houbami prý úžasné. Takže neumřel. Během oběda jsem nabízela různé varianty pokračování výletu, ale vinařství mezitím zavřelo (ahoj ve čtvrtek!) a je prý nezbytně nutné ještě doplnit cukry. To je v S. Brigidě snadné. Takže ještě vyhlášená cukrárna. „A teď bych chtěl už jen ten kráter.“ Vyjeli jsme nad něj na mirador, ze kterého se dá celá ta sopčička krásně vyfotit, mraky se sice honily, ale šance na dobré světlo byla velká… …jsme si mysleli. Jenomže! Hádejte, co?! Calima se vrací.
Kráter Bandama a zvolna se blížící calima
 |
| A pohled na druhou stranu směrem k domovu. Bydlíme pod tím kopcem uprostřed, který už jen tušíme, Vzdušnou čarou 10 km. |
Chvíle očekávání střídá chvíle zklamání. Takže výlet okolo kráteru se ruší: „jedeme domů, budu dělat fotky, já jsem spokojenej.“ No já vlastně taky. Když jsem dnes ráno vylezla na první skalní plato cestou k Roque Nublo, byla jsem tam úplně sama. Bylo ticho, ptáci měli pauzu, kvákal jenom havran a bzučely včely okolo hadinců, žádná vrtačka do skály, žádnej vrčící dron nad hlavou… Došla jsem k západnímu okraji a viděla ji, jak čučí z mraků na horizontu. Pico del Teide. Je to prostě krasava 😊
 |
| Vidíte ji v dálce nad mraky? Od středu fotky vlevo? |
A teď už jo? Dole Gran Canaria, nahoře Tenerife :)
Žádné komentáře:
Okomentovat