Gran Canaria - 23. 2.

Cestování v čase i v nečase

Už je naprosto zřejmé, že nám 14 dní nestačilo ani na prozkoumání toho nejdůležitějšího. A nemůžeme všechno svádět na calimu nebo aktuální průtrže mračen. Naopak já teď svádím boj sama se sebou, čemu věnovat poslední dny. Lijáky nám to ještě zpestřují. Takže včera večer jsem se rozhodla pro výlet číslo 12, dnes ráno jsme ho změnili na jedničku, abychom cestou do auta zmokli, ohodnotili mračna výletním směrem jako hutná a nechutná a vyrazili na výlet číslo 5.

Na místo jsme dorazili za drobného mrholení a mírné vichřice a chtělo se nám kdeco, jen ne vylézat z auta. „Tak si jen uděláme dva tři obrázky a pojedeme někam…“ „Tady určitě bude nějaká otevřená bodega, zajdeme na víno, dáme si sýry… Já to snad ani fotit nejdu, podívej na ty mraky.“ Morálka pokleslá, nálada taky. Ale vystoupili jsme oba, fotili ten hnus a najednou, kde se vzal tu se vzal, postarší manželský pár, trekové hole, na tváři úsměv a už si to šupajdí na okružku. Že nám není hanba! Hola! Buen Día! Hodila jsem na sebe ještě jednu vrstvu a vyrazili jsme taky do té mokré fujavice.

Kráter Bandama leží v nadmořské výšce kolem 570 metrů a strmé stěny kaldery padají do hloubky 216 metrů. V průměru má kilometr. 

 

Celá oblast je chráněná, zahrnuje i Pico de Bandama a rokle Las Goteras a Guiniguada. Nejstarší spodní vrstvy vznikly asi před 12 miliony let. 

 

Postupné sopečné a erozivní procesy formovaly krajinu až do posledních „nedávných“ erupcí před 5 000 lety, během nichž se magma potkalo se spodní vodou a došlo k výbuchu, který vytvořil tuhle krásnou kalderu. Jak řekl britský cestovatel Charles Edwardes v roce 1888: „Toto je nejdokonalejší kráter na Kanárských ostrovech.“ 

 

Na stěnách si můžete cestovat miliony let tam a zase zpátky, sledujete toky lávy a vrásnění, sedimentární balíčky, vulkanické brekcie, jeskyně, pukliny a na tom všem kdysi vyrostl „Monte Lentiscal“, takže ještě dnes tu stále objevíte lentišky (pistacii neboli mastichu) a divoké olivovníky, kanárské palmy a draceny, hadince, aeonia a spoustu dalších endemitů. 

 

Kdo sestoupí do kráteru, najde pozůstatky předhispánského osídlení (jeskyně) i pozdější zemědělské činnosti, ostatně jméno Bandama je podle vlámského obchodníka ze 16. století, Daniela Van Damma, který na Gran Canarii žil, půdu si tu koupil a pěstoval tady vinnou révu. V oblasti je největší koncentrace vinařství a zdejší víno je vyhlášené. Aby toho nebylo málo, tak v 19. století, kdy měla na Kanárské ostrovy obchodní vliv Anglie, sešla se partička Britů a 17. prosince 1891 založila golfový klub (Las Palmas Golf Club), první ve Španělsku. Hřiště nad kráterem je v provozu od roku 1956 a má k dispozici hotel, který dřepí na samé hraně kaldery. Když chcete Bandamu obejít dokola kolem, jdete tím pádem těsně kolem něj i kolem cvičné jamky. 

 

Během naší okružní hřebenové cesty přestalo pršet, vylezlo sluníčko a vítr se docela uklidnil. Nádhera. Liják přišel opět až v samém závěru, a to už to bylo jen kousek do restaurace, kde vaří báječně, mají i šneky a luxusně upravené hovězí. Tak nám ani nevadilo, že bodegy mezitím zavřely. Poučení: tam, kde je na trase úzké cesty po hraně kráteru nadrobená pemza, není úplně bezpečno. Jezdí to neskutečně. Naštěstí jsem se vymázla hned na startu v bezpečném korýtku, ale jsou místa, kde se to opravdu nevyplatí. Třeba nad tímhle srázem. Vzpomněla jsem si na Marii, která nás provázela po Corvu, jak zmínila dědečka, který za mlada jezdil po pemzovém svahu s kámošema na prknech. Jenže tam končili jízdu v oceánu. Tady drsný sešup, skokánek a pak dlooouhý let?

 

Ještě jsme se jeli trošku pocourat Santa Brígidou, která má miniaturní historické centrum s kostelem, jehož zvonice (1755-59) je to jediné, co přežilo požár původní stavby z noci 21. října 1897. Poustevna tu byla postavena na počátku 16. století. Trojice zvonů La Grande (1870), La Ronca (1762) a La Chica (1762) je vystavena před kostelem. 

V Brígidě mají asi zvláštní vztah k číslu 3:

 

  A také tu mají zvláštní kulturní centrum, o kterém si mi nepodařilo vypátrat vůbec nic...

...jen ofotit prastaré plány :)

 

 

V okamžiku, kdy jsme zaparkovali u nás v Arucasu, začalo opět drobně pršet. Než jsme přešli park pod kostelem už lilo, první část pěší zóny (Calle León y Castillo) se zvolna měnila v potok a v té druhé půlce už jsme se marně schovávali pod slunečníky bistra. Stáli jsme po kotníky v proudící řece a z nebe na nás někdo lil vodu po kýblech. Na zítřek je předpověď stejná.