Kolik barev může mít den
Až někdy budete plánovat nějakou výpravu, tak nesmíte zanedbat přípravu. Stárnu, je to jasné. Jinak si neumím vysvětlit, že jsem naprosto ignorovala, v jakém termínu jsme sem dorazili. Nebo spíš, že jsem si dostatečně nenastudovala, co znamená karneval ve zdejších končinách. Takže večer bojujeme na našem obrovitánském parkovišti o flek, protože se sem sjíždějí všichni, kdo chtějí společensky žít. Pořád se tu něco děje. Koncerty, soutěž v karaoke, malování na dětské ksichtíky… Ale nic z toho není jen tak. Za prvé to má téma, za druhé k tomu patří tisíc a jeden doprovodný program a celonoční pařba. Včera byl program pro maličké děti, takže ty tu vřískaly ještě o půlnoci, jejich křik byl postupně střídán puberťáky, následoval řev motorek a nad ránem tu hulákali jejich rodiče. Ptactvo se marně snažilo v tom kraválu prosadit, aby bylo definitivně umlčeno rachotící úklidovou četou (to se jim zas musí nechat, že každé ráno vygruntujou dočista), která odfouká listí, zamete a osprchuje chodníky i silnici, do toho rámusí popeláři, no a my, bdící svědci toho všeho, můžeme jít na snídani. Tam se potkáme s těmi, kteří také nikdy nespí: se zdravotníky, policisty, závozníky, řidiči a pekaři a dnes ráno, vzhledem ke včerejšímu i dnešnímu dětskému programu, také se lvem, Buzzem Rakeťákem, nějakým hmyzem a plameňákem. Rakeťák s námi vstoupil(a) do čilé komunikace, protože maminka stála frontu a ta copatá holčička se trošku nudila a v případě plameňáka jsme chvilku řešili, jestli je to tatínek nebo maminka (toho lvíčka, samozřejmě, to dá rozum). Cestou k autu jsme potkali sotva chodící batole, které bylo asi brouček, na parkovišti na nás ze sousedního vozu vyskočila beruška a vosa a vzápětí proti nám smykem zaparkovalo auto plné pupkatých chlapů, kteří se bleskurychle nasoukali do stříbrných zvonových overalů ala ABBA a navzájem si polepili obličeje čímsi zatraceně blyštivým. To bude den.
S ohledem na calimu jsme vyrazili na jih, zvolila jsem městskou turistiku, mezi domky v úzkých uličkách ten písek v luftu není vidět.
Agümes je malebně načančané město, které si vás povodí historickým centrem, vytasí zdobené fasády, barevné omítky kombinované s lávovým kamenem,
překvapí sochou za každým druhým rohem,
ohromí kostelem San Sebastián a pozve na kanárskou kuchyni. Dali jsme si rozchod a šli si každý fotit to svoje. No, a protože karneval je všudypřítomný, skoro na každé fotce je nějaká jeho stopa, minimálně barevné praporky.
Tak jsem se odmotala na samotný kraj centra a vypadalo to, že zas namrskám tisíce dveří a oken, když mě praštila do očí krásná poštovní schránka. Mám jich celou sbírku. Netuším, co s tím, ale bavilo mě to dost.
Cueva de cuatro puertas na kopci Montaña Bermeja jsou jeskyně vykutané v sopečném tufu předhispánskými domorodci (kultura Tkanarén). Jméno odkazuje na čtyřdvéřovou jeskyni, kterou zdobí nenápadné rytiny, a do které při letním slunovratu magicky vchází sluneční paprsky (neověřeno, není slunovrat, je karneval).
V nejvyšší části ostrohu je místo zvané Almogarén, kde se uctívala přírodní božstva (?).
Celý kopec je prošpikovaný úžasnými jeskyněmi (cueva de Los Papelse, Los Pilares) a dá se prozkoumávat nekonečně dlouho.
Na závěr dne jsme ještě sjeli do Telde omrknout kostel San Jose, který nás zaujal svou podivnou architekturou. Je to svatostánek na periferii, v takové trošku vyloučené lokalitě, prostě pravý opak toho, čím jsme ráno začali. Chlapec hulící na lavičce na plácku před zvolna chátrajícím zavřeným kostelem se rozhodně neměl v úmyslu o ten kvalitní matroš dělit a odklátil se do bezpečí nebezpečně vypadajícího dětského hřiště. Ofotili jsme si tu zvláštní stavbu a odvážně si dali kafe v garáži s plechovými vraty, zuřivě blikajícím hracím automatem a s milou postarší servírkou s překrásně upletenými copy. Stoprocentně úspěšný výlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat