Podél toku lávy i času
Začneme opět počasím. A zase se vrátím k Madeiře, kde se mi zatraceně vyplatilo spolupracovat s windy a plánovat výlety podle jejích předpovědí. Což při tehdejší proměnlivosti často znamenalo ráno úplně překopat program připravený večer. Lehce jsem se pak dmula, když si nám někdo na Pico Ruivo stěžoval, že zmoknul každý den. My jen jednou za 14 dní. Cha! To mám za to! Calima je mrcha všudypřítomná. Ovšem na druhou stranu tady máme ještě malé vylepšení pro předpověď počasí. Jak už víte, bydlíme v samém centru a v přízemí je kavárna. Naproti ní, podél parku spousta laviček. Ráno vstanu, kouknu na předpověď v mobilu a pak z okna. Nikoli na oblohu, ale na ty lavičky. Místní dědoušové mají kraťasy, bude teplo. Dlouhé kalhoty, ale lehké košile – pohoda. Vesty přes košile – pozor, asi se mírně ochladilo.
Dnes ráno se nám ty kalamitky pěkně řetězily. Nejdřív se ukázalo, že večer nahozený výlet neklapne, protože došlo k uzavření důležité silnice. Dobře tedy. Místo výletu číslo čtyři, vytahuju z rukávu osmičku, ovšem potřebuju, aby spolupracovalo počasí. Kouknu na předpověď – to by šlo. Kouknu z okna… Cože?! Lavičky zejí prázdnotou. To má být zase co?! Odpověď přišla v cuku letu. V podobě vichřice a průtrže. Tak jsme šli do práce. Jako fakt. V dnešním světě kompjůůtrůů… Ale nedalo mi to a občas jsem mrkla na lavičky. A hele! Deštník a pod deštníkem dědeček. A další v bundě (to je novinka, asi bude kosa) a další ve vestě… Apríl?! To půjde! Je sice hnusně, ale calima táhne do pekel a my na výlet.
Vyrážíme východním směrem z města jako téměř vždy a nestačíme se divit. On je odsud vidět oceán?! Hele obloha! Frčíme na sever a na západ. Pod horským přírodním parkem Tamadaba je nádherné místo, kde se vylilo několik lávových proudů a na nich nás čeká pár překvapení.
Prvním je kávová plantáž. Ochutnáváme místní kafe. Taky ovčí sýr a mandlové a citronové koláčky, marmelády z ovoce, které roste okolo. Zkoušíme si kávu i upražit a v pláštěnkách se prodíráme hustým a deštěm zmáčeným kávovým křovím.
Roste tu v nezvykle nízké nadmořské výšce, ale podmínky tu má báječné. Stejně jako avokáda...
maracuja, papája, červené banány a spousta dalšího ovoce. Náš průvodce má oblíbený strom (původem z Izraele), který plodí cosi podobného třešním a období, kdy kávovníky bíle kvetou a celý sad je jako zasněžený.
Spouštíme se s kopce směrem k moři, tak jako láva před třemi tisíci lety. Tohle místo si pradávní domorodci vybrali k pohřbívání svých mrtvých.
Na vulkanickém toku využili lávové kameny ke stavbě hrobek ve formě komolého kužele, který má až osm metrů v průměru a tři na výšku.
Mohyl bylo několik typů, ale všechny měly takový kamenný šuplík, ve kterém byl zesnulý zabalený v rubáši. Většina hrobek Maipés byla na vršku zdobena kameny žluté nebo červené barvy a nejstarší vznikly před více než 1300 lety.
Je čas něco polknout a k moři už je jenom kousek. Pod obcí Agaete je přístav Puerto de las Nieves, tady si nedat rybu a rybí polívku, to by byl hřích.
Fotíme v přístavu skoro až do západu slunce a domů poprvé přijíždíme za tmy.
Žádné komentáře:
Okomentovat