Jin a Jang
Ráno mě vzbudila úklidová četa, která
s vervou odfukovala listí přilepené tím lijákem k chodníku i silnici.
Ze svršků, které jsme večer rozvěsili na sušák a ramínka, uschlo jen máloco.
Batohy máme pořád mokré a nemít s sebou dva teplo uše, boty do dnešní
sloty bychom měli jen nevhodné. Na stropě v obýváku jsou mokré mapy.
Obloha zatažená, mračna těžká. K autu jsme se propletli mezi drobnými
kapkami deště, ale jen jsme se nalodili, spustila se průtrž, zřejmě mladší
sestra té včerejší.
Ideální den do lázní. Železitá voda
s prokazatelně léčivými účinky vnukla roku 1860 nápad na stavbu lázeňského
domu v překrásné soutěsce pod Firgasem. Základní kámen byl položen roku
1882 a záhy už nic nebránilo zámožným lidem ze zemí severní Evropy užívat výhod
příjemného klimatu a léčivých pramenů.
Turistický průmysl na Gran Canarii byl
odstartován. Lázeňskou idylu utnula občanská válka a po ničivém požáru už ke
znovuotevření nedošlo.
My
jsme se vyláznili dost. Voda se valila z nebe, potokem i po cestě a rozdíl
mezi nimi byl zanedbatelný.
 |
Tohle je cesta.
|
Cestu jsme volili spíš podle hloubky bahna a
povrchového skluzu. Najednou se to stalo! Buď je to nahoře přestalo bavit nebo
byli zvědaví, chtěli vědět, jestli se jim dílo daří, tak ty mraky rozhrnuli a
posvítili si na nás rovnou poledním sluníčkem. A od té chvíle je tak krásně,
jak tady nebylo celých 14 dní, asi abychom jako viděli, co bychom mohli mít,
kdyby. Calima dnes odtáhla i s mračny, na blankytném nebi se potulují osamocené
načechrané obláčky, oceán září třpytivou modří a ještě na něm pluje
plachetnice. Jako fakt?!
Nad rozkvetlými škarpami poletují včelky a o patro výš
zpěvavé ptactvo. Kočky se noří z úkrytů a vyvalují se na sluníčku. Když
jsem fotila křoví obsypané květy, přepadl mě divný pocit, že mám někoho
v zádech. Otočím hlavu, nikoho nevidím, fotím dál… a zas! Otočka, sklopím
hlavu… a co myslíte? Byl tam a už už se chystal oklovat mi lýtko.
Takovýho
fešáckýho kohouta jsem snad ještě neviděla. Někomu zbyly barvy všecky, tak je
na něj plácnul. Kde se vzal kohout ve vavřínové houštině opravdu netuším.
Los
Tilos de Moya byl totiž náš další cíl. Pozůstatek laurisilvy, tak jako na
ostatních ostrovech Makaronésie. V případě Gran Canarie je rozlohou sice
menší, ale na kráse mu to neubírá. Objevovala jsem s foťákem místní
porost, až jsem zaujala pocestného, který mi kanársky podal výklad o zeleni
kolkolem, pak pantomimicky zavelel ke dřepu, rozhrnul porost a ukázal mi
malinkou orchidej chystající se ke květu. Roste prý jenom na Granu. Zkusila
jsem ji zvěčnit, ale mám ji třikrát rozmazanou. Někdy má prostě něco zůstat
nepřenosné.
Nejhezčí část naší plánované trasy byla čerstvě kvůli těm lijákům
uzavřená, tak jsme vyjeli nahoru, vyfotili kostelík v Moye
z protějšího hřbetu, ať je hezky vidět, jak si tam trůní nad soutěskou...
...a
šli na pozdní oběd. Měla to být původně naše první výletní restaurace, ale
řízením osudu a vybité baterie se stala naší poslední. A mělo to tak být.
Nejlepší potaje, jaké jsme měli a obrovitánský tác s grilem na doporučení
majitele. Používal výhradně pantomimu, což je tady v odlehlejších
podnicích běžný zvyk a v kombinaci s naší chabou „španělskou“ slovní
zásobou to vždy zaručuje úspěch v podobě skvělého oběda. Nechtělo se nám
už nikam. Nejmíň ze všeho jet balit. Kafe a hybaj!
 |
Jin a Jang
|
Žádné komentáře:
Okomentovat