Gran Canaria - 19.2.

Mraky, kam se podíváš 

Tak jako je Cardón (euphorbia canariensis) symbolem Gran Canarie z říše rostlinné, tak je Roque Nublo symbolem geologickým. Takový turistický mus číslo jedna. Jeho fotky jsou na titulu každého průvodce, útočí na vás na letišti, v informačních centrech a pravděpodobně zdobí hotelové stěny. Navíc cestu k němu popisují jako příjemnou procházku. Takže je to Václavák. My jsme pod ním včera k večeru nenašli na parkovišti jediné místo, tak jsme těm velkošutrům jen zamávali z okýnka a doufali, že se i dnes budou koupat ve slunci. No tak to tedy pendrek! Podle předpovědi se měla oblačnost rozpouštět kolem desáté, do jedenácti mělo být slunečno, a pak se to mělo vydatně pokazit. 

V půl desáté jsme jako jedni z prvních zaparkovali a stoupali těmi mračny po kamenité stezce mezi kanárskými borovicemi, které mají tu báječnou vlastnost, že si z mraků svými dlouhými jehlicemi sosají vodu. Poskytuje jim to ochranu při požárech, takže působí uprostřed spáleniště docela zázračně. Dnes se zaručeně přepily, protože na nás útočily slušnou sprchou. Tím se ta kamenitá cesta stávala místy velmi kluzkou. S nadějí a očekáváním jsme pokračovali vzhůru a s občasnou zastávkou na focení (hmlista) jsme krátce po desáté dosáhli vrcholu a zírali do mlhy (vlastně mraku) a hledali tu skálu, co je Mrak (Roque Nublo). 

 

Není tam v těch skoro 1800 metrech sama. Je tam s ní ještě Žába (La Rana) a Mnich (Roque del Fraile). 

 

Vlevo Žába, vpravo Mrak

Krasavice jsou ty skály všechny, impozantní Nublo ční 80 metrů do výšky. Za chvíli se nás na velkém skalním platu motalo mnohem víc. Postupně dorážely další a další party, včetně jedné německé, která se rozhodla zdolat Žábu, a po té, co jim tam jejich vůdčí člen navrtal skoby, se na ní skutečně všichni vydrápali. Musím se přiznat, že mi bylo té žáby trochu líto, když se do ní tou vrtačkou pustil. A ten zvuk na překrásném místě… Mraky se nezvedaly, oblačnost se nerozpouštěla a davy houstly. Vyhodnotili jsme výpravu jako částečně úspěšnou, protože fotit různě husté mraky všech šedých odstínů je výzva, ale asi bychom někdy lepší počasí brali. Uvidíme. Cesta dolů byla divočejší, stezka už byla rozbahněná a rozrytá a v užších místech se ucpávala. Na trase jsme potkávali jedince v čepicích a péřovkách, stejně jako v kraťasech a žabkách. Teplota byla 6°C.

 

Sjeli jsme do nejbližší restaurace na zasloužený oběd. Potaje, to už je jistota, ryba taky, tentokrát jsme si dali i sýry a tím pádem se mi začínají množit pochutiny, které bych ráda propašovala domů ve větším množství než malém.

Po krátkém rozhodování, kam se vydat, které mraky budeme rozhrnovat, jsme vyrazili na panoramatický výlet nejprve po silnici 606. Je to cesta místního významu a myslím, že autobus po ní nejezdí. 

 

Vyhlídková jízda to byla parádní. Šířka na jedno auto, ale až na jedno složitější vyhýbání s dodávkou naprosto bez problémů (obě spolujezdkyně jsme vyskočily, já kontrolovala sráz, ona skálu, řidiči sklopili zrcátka a o centimetr se neodřeli o sebe, ani o skálu a naše auto se nesesulo ze srázu – pěkná práce). Byla to dobrá volba, protože najednou jsme byli z mraků venku, teplota vyskočila z šesti na osmnáct a pražilo do nás slunce. A že to byla panoramata! 

 

Pokračovali jsme stejně i po dvěstědesítce a nadšení z okolní krajiny nebralo konce. Projeli jsme Artenarou, nejvýš položenou obcí a pokochali se jednou z nejmladších sopek na ostrově. 

 

Montañón Negro je strombolský typ, je to krásný kužel vysoký skoro 200 metrů, a protože leží ve výšce okolo 1600 metrů, mohli jsme vtipně pozorovat mraky pod námi i nad námi. 

 

Tady bylo zase deset stupňů. Teplotní skoky dnes odpovídaly těm výškovým. Užili jsme si to.